Amalgám

Share

ČASOVANÁ BOMBA

Jutta Altmann – Brewe

Tento článek ke stažení jako PDF: Amalgám časovaná bomba

Volba materiálu, sloužícího k vy­­pl­ňo­­vá­ní zu­bů, stavěla sto­ma­to­logii vždyc­­ky tváří v tvář jistým pro­blé­mům. Na před­vědeckém stup­ni zna­­­lostí byly ko­vy ještě z al­chy­mie cel­kem dobře pro­zkou­má­ny. Bohatí pa­­cienti si mohli dovolit dra­hou zla­­tou fólii, chudým dříve či po­zději vy­­pad­ly. Není divu, že vědci vy­­zkou­­še­li všechno možné s fasci­nu­­jí­cí, stří­břitě se lesknoucí rtutí, kte­rá sama ztvrdne po smíchání s ji­nými ko­vy. V roce 1820 byla ve Francii vy­tvořena směs z 8 dílů viz­mu­tu, 5 dí­lů olova, 3 dílů cínu a 1 de­setiny rtuti, nazývaná D´Ar­cets Mi­ne­­ralzement. Kovy se po roz­tavení vlily do vyvrtaného zubu.

V ro­ce 1833 otevřeli bratři Crow­­cou­­rové v New Yorku zubní pra­xi. Při své reklamní akci, podob­né pol­ní­­mu tažení, nabízeli nový zázračný ma­teriál – bez bolestivé pří­pravy zu­­bu a mnohem levnější než zlato. Dě­ravé zuby prostě vy­pl­ni­li amal­gá­­mem. Tito bratři byli dva do­bro­dru­­ho­vé z Anglie, bez jakého­ko­li vzdě­lá­ní, zkušeností a obrat­no­sti.

V le­tech 1840 až 1855 byl amal­­­gám v USA zakázán. Pacienti byli před ním varováni, neboť půso­be­ním rtu­ti docházelo k otra­vám, pro­­je­vu­jícím se těmito symp­to­my: sla­­bost nervů, poruchy sou­stře­dě­ní, oslabení srdce a krevního oběhu, du­­ševní  a nervové poruchy, ja­kož i poruchy zraku a sluchu. (Od té doby se vlastně nic nezměnilo).

V roce 1855 byl amalgám opět po­vo­­len. Americká zubní spo­leč­nost (ADA) organizovala propa­ga­ci toho­­to dříve zakázaného ma­te­riálu.

Po řadě experimentů vytvořil dr. E. Tow­nson slitinu velmi podob­nou té dnešní. ADA tvrdila, že je amal­­­gám hodnotnou výplní zubů a zprá­­vy o jeho údajném ohrožo­vá­ní zdra­ví pacientů jsou nepravdi­vé a nevědecké (stejně jako dnes). Ale kri­­tici se dále snažili varovat před je­do­vatou rtutí.

Druhá amalgámová válka trva­la od ro­ku 1926 do roku 1945 a vedl ji skoro sám profesor dr. Alfred Stock. Vy­učoval chemii na Institutu císaře Wil­helma v Berlíně a po 25 let prá­ce v laboratoři byl vysta­ven účinku rtu­ti. Roku 1926 zveřej­nil své osob­ní zkušenosti se rtutí, jež záporně ovliv­nila velkou část jeho života. Po­psal vědecké ex­pe­ri­menty, po­tvr­zu­jící jeho nálezy, že amal­gámové plom­by vylučují rtuťo­vé výpary. Jeho článek končí násle­du­jí­cími věta­mi:

Zubní lékařství by mělo úplně upus­tit od používání amalgámu na plom­­by. Nelze pochybovat o tom, že mno­hé symptomy jako únava, de­pre­se, podrážděnost, závratě, osla­­bení paměti, záněty v ústech, prů­­jmy, nechutenství a chronické ka­­tary vyvolává právě rtuť, vylučo­va­­ná v malém množství, ale trvale z amal­gámu do těla.

V roce 1939 zveřejnil profesor Stock článek, obsahující další poznatky o amalgámu. Označil ho za ne­­stálou slitinu, trvale vylučující rtuť v po­době odloučených částe­ček a plynných iontů. Následky to­ho­to jevu nazývá mikromerkurialis­mus a dělí ho do 3 skupin.

Mikromerkurialismus prvního stupně: způsobuje sníženou vý­kon­nost, rostoucí vyčerpanost, ner­vóz­ní podrážděnost.

Mikromerkurialismus druhé­ho stupně: zduření nosní sliznice, ros­­tou­cí ztráta paměti, strach, ztrá­ta se­be­důvěry, podrážděnost a bo­les­ti hla­vy. Dále se mohou objevit zá­ně­ty, potíže při dýchání, změny na sliz­nici, krvácení dásní, srdeční tíseň, třes, zrychlený puls a sklon k prů­jmům.

Mikromerkurialismus třetího stup­ně je charakterizován projevy, od­­povídajícími běžné chronické otra­vě rtutí, jako např. slabost, ne­spa­­vost, snížení duševní výkonno­sti, deprese, křečovitý pláč, průjem, čas­­té močení, mrazení a poruchy srdeč­ního rytmu.

Veškeré výsledky zkoumání, vy­pra­­co­vané profesorem Stockem, by­ly v pod­­statě potvrzeny i jinými věd­ci. Dru­há světová válka umlčela veške­ré spo­ry o amal­gám. Po roce 1945 se za­čalo opět dis­kutovat. Do po­loviny 80. let se spor na toto té­ma rozvinul ve studenou válku. Pak začala třetí svě­tová válka, jež trvá dodnes.

Od roku 1986 je amalgám za­ká­­zán v zemích bývalého Sovětské­ho svazu.

V Japonsku platí pokladny amal­­­gá­mové plomby hůř než z umě­lé hmo­ty; proto je nikdo ne­po­užívá.

Švéd­sko stojí krátce před zá­ka­zem amal­gámu, protože ho sku­pi­na od­bor­níků prohlásila za z to­xi­ko­logic­ké­ho hlediska nevhodný.

Rakouský ministr zdravotnic­tví chtěl do roku 2000 postupně pře­jít ve stup­ňovitém plánu na mé­ně rizi­ko­vé materiály – pak by se mě­la stát tato sporná směs zby­teč­nou.

Ve Spojených státech jsou dnes zu­ba­ři povinni pacienta ná­sle­dovně po­učit: Teď vám dám amal­gámovou plom­bu, obsahující rtuť. Musíte vě­dět, že tento těžký kov je jedovatý. Přeje-li si ji pacient pře­sto a právě pro­to, že je nej­lev­něj­ší, nechá si zu­bař od něj toto přá­ní ze soudně lékař­ských důvodů po­depsat.

Share
Share
Share