Cukr

Povodňová vlna v těle. Cukerný šok

(Depesche 11-12/2005)

Tento článek ke stažení či uložení jako PDF: CUKR

Krystalický cukr (1) a izolované uhlohydráty (2) (např. produkty z bílé mouky) se proženou jako vel­ká voda naším tělem a zanechají za sebou chaos, který si v ničem nezadá s po­vod­ňovou vlnou. Od hlavy až k patě nastolí tak oslabený stav lidského organismu, že se každý den může stát bojem o přežití.

Konzumenti rafinovaného cukru jej zažívají ve formě nesčetných symptomů: nevy­svět­litelná únava, ztráta energie a motivace, depre­se, stavy úzkosti, problémy s žaludkem a střevy jako pocity plnosti, nadýmání, prů­jem a zácpa, padání vlasů, choroby kůže, napadení houbami, men­struační potíže, ner­vozita, poruchy spánku, špat­ná koncentrace – až k duševní pomatenosti a ještě jiným problémům. A co má velký význam: tělo je náchylnější k „infekčním nemocem“. Jeho tzv. imunitní systém je na dně, není schopen tělo při­měřeně ochránit.

Nejprve dobrá rada: cukr je léčící prostředek

Ano, slyšeli jste dobře. Někteří lékaři jej po­užívají k zázračnému léčení – jeho rychlé léčivé účinky jsou především při popáleninách údajně ne­pře­ko­na­telné. Tam, kde někdy selhala antibiotika, mohl být cukr nasazen jako vynikající zázračný lék a do­konce jako potlačovatel infekce. Proto se také po­užívá ve vysokém dávkování (půl na půl) při výrobě zavařenin, jako jsou marmelády. Kon­zer­vu­je – a nevítané mikroorganismy jako baktérie nebo spóry plísní nemají nejmenší šanci.

Šťastný a zamilovaný... díky cukru!

Ale nikoli pouze zevně (na popáleniny), cukr má pronikavé účinky i vnitřně. Díky dobře zná­mé tezi, že cukr dodává rychlou energii, protože ihned přechází do krve (tezi dobře zná­me díky velice efektivnímu nasazení médií), zásobuje se skoro kaž­dý také před, po nebo během tělesně či du­šev­ně zvláště na­má­havé práce cukrem ve formě ta­bu­lek čoko­lády, hroznového cukru, sladkých nápojů či něčím podobným. Pocítí to bezprostředně po po­žití cukru na vlastním těle: dostaví se pocit leh­kos­ti a blaha, stoupne schopnost koncen­trace a zmi­zí případná nervozita. Člověk se přechodně cí­tí silný, výkonný a... no ano... snad také o trochu šťast­nější než předtím...?!

Důvod je lehce vysvětlitelný: Cukr a s ním veš­­ke­ré izolované uhlohydráty [vymletá mou­ka (3) a škroby jako např. mondamin (4)] vyvolají při pří­chodu  do krve – kam cukr do­ra­zí ve skuteč­no­sti již během několika minut po požití – produkci vel­kého množství inzulínu. Inzulín je hormon sli­niv­ky břišní, jehož hlav­ním úkolem je brát cukr dodávaný potra­vou z krve a přidělit jej veškerým buň­kám a orgánům v těle, které tím získají ener­gii.

Inzulín ale aktivuje i tvorbu látky, která se v moz­­ku podílí na produkci serotoninu (5). Sero­to­nin je někdy označován jako hormon štěstí, pro­tože umí přičarovat veselou uvolně­nost a dokonce i záchvaty euforie. Někteří lidé často trpí de­presemi nebo stavy strachu kvůli permanent­ní­mu nedostatku serotoninu. Kakao ostatně obsahuje látku, která je po­dob­­ná serotoninu. Tato by měla vy­volávat i pocity zamilovanosti. Proto čokoláda jako kom­binovaný produkt z cukru a kakaa vede k nej­­lepším drogovým „tripům.“

Optimální dávka

Lidé již samozřejmě vyzkoumali dávku cuk­ru, která vede k žádanému duševnímu po­vzne­se­­ní: dosáhneme ho za pomoci jen 2,5 lžíce cukru (= 30 g čis­tých uhlo­hydrá­tů) nebo alternativně 60 g ně­ja­kého pa­mlsku. Za­jí­ma­vé je, že vyšší dávka ne­vede ani k lep­ší­mu, ani k rych­lejšímu vý­sled­ku. Naopak... a tím se dostá­vám k poně­kud horším zprávám:

Mysteriózní, neutišitelná touha po cukru

Otázkou je, pokud toto množství působí tak, že nastolí spokojenost, proč cíleně ne­kon­zu­mu­­je­me toto množství, proč se pak prostě netěšíme svým životem, který se jeví jako po­ho­­do­vý, a proč člověk po tom­to údajně plně dostateč­ném množství cukru není zcela nasycen a spo­ko­jen? Proč STÁLE jí sladkosti: pa­mlsky, žvýkač­ky, tabul­ky čokolády, zmrzli­nu…? Nebo pije ná­po­je sla­zené cukrem: kafe, čaje, nealkoholické ná­po­­je, kakao…? Nebo po­žívá jídla, která se sko­ro vý­hradně skládají z izolovaných uhlo­hy­drátů: pizza, těstoviny, špa­gety, moučníky, pečivo, chlebíč­ky a chleba...?

Mohli bychom si myslet, že lidský organis­mus cukr a uhlohydráty nepotřebuje jen ke zvý­šení ná­la­dy nebo k překonání akutních speciálních situací (zkouš­ky, sport, zvládnutí něčeho...), nýbrž k nepřetržitému fungování. Srdce, játra, mozek a svaly jak známo nedě­la­jí nikdy pauzu.

Chleba a koláče v době kamenné

Další otázkou by bylo, proč moderní člověk vě­ří, že tělu musí k tomu účelu do­dá­vat právě cukr a jiné izolované uhlohydráty – případně proč je přesvědčen, že by se nemohl lépe na­sytit listy (saláty), kořínky a ovocem stromů?

Před několika desetitisíci lety naši předkové ne­mě­li k dispozici nic jiného, a jejich těla vy­ka­­zo­va­la mimo jiné větší výkony nežli dnešní člo­věk, kte­rý často nedělá nic jiného, než že se snaží zalí­bit šéfovi.

Dříve se člověk pohyboval především cho­ze­ním a pod­nikal tímto způsobem celodenní pou­tě, byl stá­le na nohou. V době kamenné pracovaly lidské moz­ky pravděpodobně také ne­přetržitě, protože tehdejší lidé byli stále na strá­ži před možnými ne­přá­teli, navrhovali a vy­pracovávali nástroje a zři­zo­vali si vlast­no­ručně nová obydlí z materiálů, které si sa­mi připravili.

Ostatně, na jídelním lístku našich předků se ne­­vys­ky­tovalo obilí. Pravděpodobně tehdy jedli občas čerstvá semena divokých trav, jis­té však je, že se ne­pla­hočili dlouhé hodiny sbí­ráním těchto nepatrných zrníček, aby je loupali a aby je nakonec něja­kým způsobem mě­nili do stavu podobného mouce a z ní po­tom vytvářeli něco jako chleba či koláče. A když už by se s tím dělali, potom by takové  plac­ky z travních semen, vysušené na slunci, ni­kdy neměly tak mizernou kvalitu s vysokým stup­­něm škodlivosti, jako dnešní chleba – odhlédne­me-li od všech těch umělých přísad a od okol­no­sti, že se zahřívá na 200 °C. Podí­vej­me se pouze na obilí jako takové:

Moderní obilí...

... je, jako vlastně skoro všechna naše zele­ni­na a ovoce, totálně  přešlechtěné. K nejdůle­ži­těj­ším kri­tériím pěstování patří velká zrna, tedy co nej­vyš­ší možný výnos na klas, a vy­so­ký obsah glute­nů (lepku) (6). Čím vyšší ob­sah glutenů, tím lepší pečící vlastnosti mouky, a tím větší je u mno­hých lidí nebez­pe­čí, že se u nich vyvinou alergie na tyto nepřirozené bíl­koviny. Proč? Protože těla jsou inteligentní a zcela jasně poukazují na to, co ne­­chtějí, pří­padně nepotřebují. Výsledkem jsou obrov­ská zrna na slabých stoncích, která se svými di­vokými předky nemají už nic společ­né­ho. Sa­ma by už přežít nemohla, jsou zchou­los­ti­v­ě­lá a jsou vhodnou potravou pro hou­by a hmyz, jak je patrné z „péče“ a „ošet­řo­vání“ ze­mědělci (pesticidy proti hmyzu a fun­gicidy proti houbám). Jak by nám mohla neduživá semena zpro­střed­kovat zdraví a životní sílu?

K tomu všemu se nakonec těmto „mimo­zem­šťa­­nům“, plně napumpovaným pesticidy, her­bi­­cidy a dusíkatými hnojivy, odebere právě díl, který by naše tělo ještě mohl zajímat: vrch­­ní slupka bo­ha­tá na balastní látky a klí­ček bohatý na vitamíny a mi­nerály (otáz­­ka je, do jaké míry se v dnešní  vy­ži­lé půdě sto­pové prvky a mi­ne­rály vůbec vyskytují – pozn. překl.). Zů­sta­nou jen izolované uhlohydráty, nic než škro­­by a šlechtěná bílkovina!

Jak známo, bílý zářící krystalický konzumní cukr, ale i hnědý třtinový cukr (často jen na­bar­vený) pocházejí z cukrové třtiny nebo z ře­py cukrovky. Jelikož ale s tímto cukrem nejíme i listy cukrové třtiny nebo řepy – na­pří­klad jako salát – (kde by­chom je také měli shá­nět?) a také nechroupáme je­jich slupky, nýbrž tyto zbytky v nejlepším případě dá­me zví­řatům, znamená to, že zvířatům se dosta­nou právě ty vitální látky, které v našem kon­zum­­ním cukru chybí a po nichž naše těla tak hladově prah­nou.

To je odpovědí na otázku, proč člověk není jed­­no­du­še spokojený se zmíněnou dávkou cuk­ru, nýbrž proč se naopak stane neuspo­ko­jeným – a neuspo­ko­jeným zůstane, dokud dras­ticky nezmění svůj způ­sob výživy!

Stálá chuť či silné ataky hladu jsou pokusy tě­la, dát najevo svému majiteli, že mu chybí ži­votně dů­ležité látky (vitamíny, minerály, stopové prvky), kte­ré by tělo chtělo prosím s příš­tím jídlem. Bo­hu­žel většinou doufá mar­ně a hladoví si tiše samo pro sebe. Dotyč­ný člověk je permanentně ve stavu hledá­ní něčeho dobrého, ačkoli vrchní knoflík u kal­hot již sotva dopne. Také naše zelenina, sa­lá­ty a ovoce jsou pouze pro oko – dlouhé skla­dování a optimální schopnost transportu, jak již tušíte, vyžaduje velmi vysoký obsah cukru. Minerály, vitamí­ny? Ani potuchy, ani stopy!

Falešný cukr je mezitím už i v mrkvi!

U dnešních druhů ovoce existuje například su­per-sladký ananas, který nechutná ani tak po ananasu, ný­brž jako mdle sladký cukrový si­rup. Také ba­ná­ny, pomeranče a především hroz­nové víno bez pecek nebo rozinky bez ja­der (sultánky), podobně ja­ko me­louny bez jader, patří k ovoci, které bylo vyšlechtěno na nej­vyšší možný obsah cukru.

Hrdlo spotřebitele je nyní prostě „nastaveno na slad­ko“. Také některá jablka a – nyní se drž­­te – dokonce mrkev a červená řepa jsou tak pře­šlech­tě­né a sladké, že naše tělo tyto „po­tra­vi­ny“ již ne­chce. Obsahují cukr – a stej­ně (skoro) jako u bí­lé­ho krystalického cuk­ru této zelenině chy­bí díky nej­extrémněj­ší­mu a bezohlednému způsobu šlech­tě­ní a pěs­tování mnoho důležitých doprovodných látek, které by tělo potřebovalo ke zpra­cování ob­­sa­ženého cukru. To by člověk měl mít na pa­měti, když se přejídá těmito plody na­pro­sto bez užitku.

Bezjadernost u plodů nám ostatně může jas­ně po­uká­zat na nevhodnost takových plodů ja­ko pro­střed­ků k výživě. Jsou to druhy tzv. hybridů (7), kte­ré se samy jakožto neplodné ne­dají rozmnožit, ne­jsou sice bez šťávy, ale o to méně mají v sobě síly.

Mezitím se dokonce zjistilo, že těmto plodům ne­­jen že chybí důležité vitální látky, nýbrž že se je­jich cukr v organismu chová právě tak jako balený prů­myslový cukr. Organismus jej už nevnímá jako přírodní cukr. Někteří experti na výživu nazývají cukr těchto plodů hyb­ridní cukr.

Předkové našich plodů.

Ještě uděláme krátkou odbočku do doby ka­men­­né: Naše jablka pocházejí z malého, tvr­dé­ho a spíše málo šťavnatého plodu, který sko­ro nikdy ne­chutnal sladce. Právě tak málo slad­ké jsou di­vo­ké pomeranče; ale jsou plné jem­né, ovocné vůně – a co spotřebitel dnes už vůbec neoceňuje, ale měl by – plné vel­kých, tlustých jader. Pokud bychom ta­kové ja­dérko zasadili, vyroste z něj statný strom plo­dící ovoce. Udělejte to s jadérkem – po­kud nějaké najdete – z nějakého hodně cu­ker­­na­té­ho pomeranče. Pokud budete mít hod­ně štěstí, se­mín­ko vyklíčí a vyroste rostlin­ka. Budete na ni ale mu­set dávat dobrý po­zor, protože škůdci všeho druhu ji budou mi­lo­vat. Na plody budete čekat mar­ně.

Cukr je v původních planých rostlinách obsa­žen vel­mi spoře. Ale právě na tento nízký obsah pří­rod­ního cukru je náš organismus na­programován!

„Drogy“ a  „feťáci“

Plníme si žaludky nekonečným proudem růz­­ných produktů z obilovin v kombinaci s ra­fi­no­va­ným či hybridním cukrem, takže už tam nemáme mís­to pro výživu, na niž náš or­ga­nismus tak žá­dos­tivě čeká. Pokud by se tělo současného člověka již bylo přizpůsobilo této nové formě výživy, pak by se muselo pře­ce nacházet v nejlepším zdravot­ním stavu.

Proč jsme si vybrali jako hlavní prostředky vý­­živy zrovna ty dvě látky, totiž ra­fi­no­va­ný cukr a pro­dukty z „mletého kartonu“ (vy­mleté mouky) – vedle ještě více než spor­ných bíl­ko­vin a doda­va­te­lů tuků ve formě ma­sa a mlé­ka? A co je nej­zá­had­nější, proč zů­stá­vá­me u této formy výživy, i když jsme již pozna­li, že nám nepřináší nic než utr­pe­ní a nemo­ci? Což nás nenapadne nic jiné­ho, co by nás mohlo učinit šťastnými a spo­­kojený­mi? Což se nám to podaří pou­ze za pomoci prů­mys­lové potravy vyrá­bě­né bez lásky? Po­kud ano, pak se musí jed­nat o náruživost či zá­vis­lost, protože k „junk-food“ (odpadkovému jíd­lu) není nikdo obvykle nucen!

Kdo vyrostl bez cukru a jídel z vymletého obi­lí, ob­vykle si oboje oškliví a brání se s pevně se­vře­ný­mi rty vpustit do těla sebemenší kou­sí­­ček takového jídla. Narodili jsme se ale do svě­­ta, v němž je naprosto normál­ní konzu­mo­vat dro­gy a podávat je dětem od prvních dní po na­rození. A tak jsme automatic­ky byli vychováváni k závislosti a myslíme si, že by­chom bez cukru a produktů z vymleté mouky ne­­mohli být šťastni. Nevěříte?

Udělejte si test

Odstraňte cukr, jak navrhoval Michael Kent již v Depeschi 30/2002. Ale prosím, všechny dru­­hy a také tu nejmenší stopu po cukru. Pře­­čtěte si peč­li­vě všechny etikety s názvy pří­davných látek a přísad. Nebo ještě lépe, uše­třete si to, protože sot­va najdete hotové produkty, které by neobsa­ho­va­ly ani cukr ani obi­lí. Nejlepší by byla čerstvá stra­va. Obilí vyne­chat též? Jistě, vyhýbejte se sou­čas­ně všem produktům z obilí. S ohledem na sku­teč­­nost, že dnešní obilí je právě tak ne­vhod­né, od­straň­te i celozrnné produkty.

Velmi brzy zjistíte, že najednou nebudete mo­ci mys­let na nic jiného než na nudle – a za kra­jí­ček suchého chleba, nejpozději třetí­ho dne odpí­rá­ní, budete ochotni vysázet na stůl sumy, kte­ré možná ani nemáte. Nemusí to tak být navždy a nejdříve to má posloužit úče­lu, abyste si do­kázali existenci své závis­lo­sti na cukru a uhlo­hydrá­tech a abyste si uvě­domili subtilní, naprosto podceňované a zce­la zlehčované nebezpečí obou těch­to látek. Pokud by s Vámi život bez jídel s cuk­rem a moukou neudělal vůbec nic, potom jste sku­tečně neobyčejná stvoření mezi součas­ný­mi civilizovanými lidmi a můžete se pova­žo­vat za nesku­tečně šťastné.

Naše obvyklá strava nás nejenom činí nešťast­ně zá­vislými a tím velmi lehce manipu­lo­va­tel­nými lout­kami reklamních stratégů a nabídek super­mar­ke­tů, ale přináší nám i ne­pohodu, nemoci a churavost, loupí nám ži­votní energii, a s ohledem na ná­ruživost, také naši individuální svobodnou vůli.

Jak to dělá? Co způsobují cukr a izolované uhlo­hyd­ráty v našem těle? V tomto těle, které by se vlastně mělo smát, tancovat, skákat, bě­hat a mi­lo­vat, a které nám nebylo dáno k to­mu, abychom se šourali velkou část na­še­ho života s obavami a bolestí, polykajíce pilulky, po lékařských pra­xích a nemocni­cích?

Koloběh přirozeného cukru v těle. Zdravý cyklus cukru.

Co se tedy stane, když se cukr v těle roz­­pus­tí? Objeví-li se přirozený cukr ve zdravém tě­le, na­pří­klad ve formě plné hrsti třešní, které jste si v lač­ném stavu právě natrhali na sou­se­dově stromě a kte­ré jste snědli, potom se sta­lo následující: třeš­ně se po krátké cestě žaludkem ocitnou v tenkém stře­vě. To se posta­rá nejprve o vstřebání (8) molekul cukru – la­tinsky též zvané glukóza (9) – což zna­me­ná, že projdou stěnou střeva a krví jsou trans­­portovány k játrům. Vaše hladina cukru se před požitím třešní nachází na své základ­ní hodnotě asi 80 až 100 mg na 100 ml krve. Po­malu (bě­hem 1 až 2 hodin) stoupne na asi 120 až 150 mg. Současně obdrží slinivka břiš­ní povel, aby produkovala inzulín. Inzulín má za úkol hladinu cuk­ru v krvi snižovat tak, aby se v průběhu asi 2 ho­din opět pomalu do­stala na původní hodnotu 80 až 100 mg. In­zulín bychom mohli přirovnat k přepravci pa­livového dříví. Přepravce in­zu­lín transportu­je dřevo k nejrůznějším buňkám orgá­nů, sva­lů a nervů, které z něj získají energii, „dře­vo“ tedy spálí, aby mohly optimálně plnit své den­ní úkoly.

Tento druh glukózy, který je získán z ovoce, ne­při­chá­zí NIKDY do těla čistý, VŽDY je do­pro­vázen vita­míny, vlákninami a život­ně důležitými mi­­nerály. Tyto doprovodné lát­ky působí jako brz­do­­vé zarážky na „no­žkách glukózy“ a starají se o to, aby se mole­ku­ly cukru netlačily a pěkně po­ma­lu po řadě pře­cházely do krve. Přirozenou glu­kó­zu si mů­žeme představit asi jako masivní, dobře ulo­­žené bukové dříví v příručních polínkách. Vzni­­ká rovnoměrný a dlouho hořící oheň. Po­kud ve všech orgánech „praská oheň“ a pokud v krvi přesto ještě zbývají polínka dřeva, pardon, glukóz­y, pak jsou tyto přebytečné čás­ti cukru (polínka dře­va) přepravcem inzu­li­nem dopravena do jater. Zde jsou kusy dře­va přetvořeny do podoby sli­so­va­ných desek, pro­tože palivo se dá v této podobě lépe usklad­nit, nežli pouhá polínka dřeva.

Těmto „slisovaným deskám“ v lidském těle se ří­ká glykogeny (10). Je to forma škrobu, která slou­ží jako zásoba pro hubené časy. Po­kud nepřijdou vy­kalkulované dny hladu, skla­dové kapacity v ját­rech se brzy vyčerpají.

Problémové zóny

To by však nebylo tak zlé, protože by se na ji­ných mís­tech v těle jednoduše postavily nové „skla­­do­va­cí haly“. Těmto „skladovacím halám“ říkáme též „problémové zóny“! Ale nejde tam skladovat škrob. Ten se proto přemění na tuk a přispívá k tomu, že bříško je zase o ně­co kulatější, vrchní část steh­na ještě tro­chu tlustější, a že oblečení se nám celkově zdá stále užší.

Neobjeví-li se po třešních delší čas nic dal­ší­ho v ža­ludku, začne hladina cukru v krvi po­malu ale jis­tě klesat. Orgány, jako např. srdce, plíce, játra a mozek, průběžně odebírají glu­kózu (palivové dříví) z krve. Stále klesající hla­dina cukru v krvi je pro slinivku břišní sig­ná­lem, poslat do krve „pra­covní skupinu“ zva­nou glukagon (11). Ona je, na roz­díl od na­šeho přepravce inzulínu, týmem, kte­rý je vyzbrojený velkými i malými sekyrami a pilami, a začne v játrech rozebírat „slisova­né zá­sob­ní desky“, aby je nyní mohla rozře­zat na jed­no­duché palivové dříví pro orgány. Glu­kagon  je tedy také hormon, který reguluje cukr v krvi, ale má opačné účinky než inzulín. Tím­to způso­bem se udržuje hladina cukru v kr­vi stále relativně kon­stantní, jelikož oheň v orgánech by nikdy ne­měl vyhasnout. Orga­nis­mus se tak sám stará bě­hem delších post­ních časů o spolehlivý přísun pa­li­va.

V časech nejvyššího vypětí, když se například ob­­je­ví soused, mávající vidlemi, aby se vás ze­ptal, kam­že se poděly všechny jeho třešně, po­tom po­tře­bujete, případně vaše orgány, více energie než k trhání třešní či k sezení u sto­lu. Pro tyto zvlášt­ní případy je glukagon jed­noduše příliš pomalý, pro­to zaskočí a vy­po­může kůra nadledvinek (12). Zde se vypro­du­kuje hormon adrenalin, který je zná­mý tím, že tělo vybuzuje až k neuvěřitelným vý­ko­nům. Pod jeho vlivem se velmi rychle uvolní glukó­za (cukr) z jater – a pokud to musí být, vy­­mač­ká adrenalin z jater i poslední zbytky glukózy. Nyní má mozek dostatek síly na to, aby si mohl vymyslet vhodné výmluvy ohled­ně třešní, jako že to byli ptáci, nebo v nepříz­ni­vém případě – takové vidle by podle okol­no­stí mohly být nepříjemné – aby mohl vy­my­slet vhodné cesty k útěku. Také sva­ly jsou ny­ní připraveny a vyzbrojeny pro pří­pad­ný boj zblízka, stejně tak jako srdce, plíce a všechny ostatní zúčastněné orgány.

Později se opět dostaví klid, vy sníte nějakou ma­­lič­kost (tentokrát ze své vlastní zahrádky, abyste šet­řili ner­vy), hladina cukru v krvi stoupne, játra mohou opět uložit nové zásoby ve for­mě glykogenu… a koloběh může začít nanovo.

Nyní jsme poznali a naučili se rozumět přiro­ze­­né­mu cyklu cukru v těle. Co se ale stane, když ně­kdo patří k druhu lidí, kteří o třešně moc ne­sto­jí, nýbrž začínají den s několika kra­jíčky měk­ké­ho bílého chleba z vymleté mou­ky, který neob­sa­huje žádné vitální látky, a na něž si potom ještě tuč­ně namažou mar­me­ládu, která zpravidla obsahu­je až 50 % ra­fi­novaného průmyslového cukru? Co se sta­ne potom? Jak probíhá cyklus rafinova­né­ho cukru, a jaké jsou jeho zničující účinky na organismus?

Střevní flóra je do šesti týdnů zničena

V žaludku, kde si mnoho lidí pěstuje cukrová­ním bujný chov hub, se postará čistá izolova­ná průmyslová glukóza o rychlé rozmnožení těchto příživnických spoluobyvatel. Pokud to nebyl váš první chleba s marmeládou, bude i ve vašem tenkém střevě panovat podobně trudná nálada jako v žaludku. Správná měst­ská civilizovaná strava zvládne do 6 týdnů re­lativně úplně zruinovat intaktní střevní fló­ru. Alkohol, nikotin a medikamenty mohou ten­to čas ještě extrémně zkrátit. Rozvrácená střev­ní flóra se lehce pozná podle takových odstrašujících příznaků, jako jsou zápach z úst, nadýmání (a všemožné další zažívací po­tíže), náhlé nebo chronické vypadávání vla­sů, mysteriózní změny na kůži jako svědi­vé vyrážky, nedefinovatelné červené body ne­bo něco podobného. Když už to jednou dojde tak daleko, často vám každé malé soustíčko při­dá na váze, protože se už nic řádně ne­zpra­cuje a nestráví. Skoro všechno se pak jednoduše pouze rychle promění na tuk a někde v těle se dobře uloží.

Vitamín B1, hořčík, stopové prvky... ??? Chybí!

Avšak zpět k tenkému střevu, které se z cu­kro­vé moučné břečky nijak neraduje. Nej­prve se shání po vitamínu B1, jelikož ho v chle­bě s marmeládou nikde neobjeví. Jak by také mohlo, když se vitamín B1 nacházel ve vrchní slupce pšenice a v klíčku – oboje ny­ní chybí. Také v cukrové řepě jej bylo dost, ale také zde byla bohužel oddělena pouze jed­na její část – cukr – a zbytek včetně B1 (a všech ostatních vitamínů B) byl zkompos­to­ván či zkrmen. Co nyní? V játrech by měl vi­tamín B1 mimo jiné spolu se stopovým prv­kem manganem vytvářet trávicí enzymy pro ten­ké střevo, které potom všechny došlé uhlo­hydráty rozštěpí na „topná polínka“, glukózu.

Vzhledem k tomu, že v chlebu s marmeládou ne­­naj­dou játra ani stopu po manganu, budou nyní vy­hle­dávat ve všech svých zásobnících obě tyto pří­sady (vit. B1 a mangan), a v přípa­dě nouze bu­dou muset jít do svých železných rezerv. Pokud neobjeví vůbec žádný mangan, nastane kritický stav.

Nejen vitamín B1 potřebuje mangan, ale i sli­niv­ka břišní, produkující inzulín, trpí nedo­stat­­kem sto­po­vých prvků – a pak už prostě inzulín ne­vy­rábí. Bez inzulínu však ne­ustá­le stou­pá hladina cuk­ru v krvi, což je pro tě­lo br­zy nebezpečné. Do­chá­zí k nevolnosti, zvra­ce­ní a zvýšenému vylu­čo­vání moči, dlou­ho­do­bě však může docházet až ke ztrátě vě­do­mí a nakonec i k úmrtí následkem sel­hání krev­­ního oběhu či ledvin. Mangan je obsa­žen v ce­­list­vém zrnu, v oře­ších a tropickém ovoci.

Samozřejmě u snídaně uvedeného typu chybí ještě mnoho jiných minerálních látek. Když nedostatek jediné látky může mít tak pustoši­vé účinky, co se teprve může stát, když den za dnem nejíme nic jiného než nedo­statečné, průmyslově vyráběné „potraviny“?

Vitamín B3 – lupič štěstí proti naší vůli!

Jelikož u izolovaných uhlohydrátů chybí celý kom­plex vitamínů B, platí to přirozeně i o vi­ta­mínu B3. Vitamín B3 ale nutně potřebujeme ke zpracování uhlohydrátů. V této souvis­lo­sti funguje jako zápalná jiskra (zvaná též ko­faktor), která aktivuje enzymy, štěpící uhlo­hydráty. Bez vitamínu B3 nejsou schopny čin­nosti. Tělo si ale dokáže poradit! Vzpomí­ná­te na zmíněné aminokyseliny, které dokáza­ly vykouzlit hormon štěstí – serotonin? Vy­ro­bit z něj vitamín B3 je pro náš organismus hračka. Vitamín B3 lze tedy vyrobit. Ale – ouvej – kdo nám vyrobí serotonin? Kdo nám nyní zajistí naše štěstí??

„Tsunami“ několikrát denně!

Izolované uhlohydráty – bílá mouka a prů­mys­lo­vý cukr – nejsou nic jiného než kom­pri­mo­va­ná glukóza. Chybí jim jednoduše vše. Též balastní látky, které byly v dostatečném množ­ství obsaženy v třešních, chybí nyní ve chle­bě s marmeládou.

Žádné balastní látky, žádné vitamíny a žádné mi­nerální látky znamenají též: žádné brzdové za­rážky na „nožkách glukózy“. Proto se nyní sta­ne toto: glukóza se nekontrolovatelně na­hr­ne do krve a vyvolá tam řádný cukerný šok. To ale nejsou žádná „dřevěná polínka“ (jako u při­rozeného cukru), která se nyní dostanou do krve. Ne, jsou to vznětlivé piliny, které oka­mži­tě vzplanou – a přicházejí v obrov­ském, nekontrolovaném množství, což by se v přírodě NIKDY nemohlo přihodit. U těchto pilin není možný žádný trvalý a útulný oheň, který by daroval teplo. Je to ja­ko během sekundy vzplanuvší oheň sršící jiskra­mi a zrovna tak rychle hasnoucí. Místo za­hřívajícího tepla a klidně pracujících orgá­nů nezůstane nic jiného nežli kopeček pope­la, zmatené vnitřnosti a totálně položené cu­ker­né hospodářství organismu.

Stalo se toto:

Sotva se glukóza objeví v tenkém střevě, na­stá­vá tlačenice: ohromné množství glukózy se tlačí skrze stěnu střeva a vpadne do krev­ní­ho řečiště. „Tsu­nami“ vyvolaná glukózou za­plaví v nejvyš­ším možném měřítku játra a po­stará se tak o ab­so­lut­ně výjimečný stav v tě­le. A to jen kvůli jed­no­mu, zdánlivě zcela nevinnému chlebu s marmeládou!

Játra v nejvyšší nouzi

Játra, sám o sobě tak trpělivý a za každou po­zor­nost vděčný orgán, nyní vypadnou zce­la z kon­cep­tu, z rovnováhy. Mají nesmírné po­tíže dát do po­řád­ku to, co přichází. Nad­měr­né množství cukru je šokuje, cizorodost cuk­ru je zaráží – a diví se, že s prou­dem krve s cukrem nedorazila žádná potřeb­ná vitální lát­ka nebo nějaký stopový prvek. Pokud ta­ko­vou „výživu“ přijímáme trvale, zpravidla má­­me játra zvětšená. Toto opatření ke zvý­še­ní kapa­ci­ty je pokusem jater o to, aby mo­hlo být přijato a zpracováno více cukru. Ale so­tva si to mohou roz­dat s takovým množ­stvím uhlohydrá­tů, jaké v dnešní době bývá zvy­kem konzumovat, a je­jich po­tenciál se vidi­telně ztrácí. Pro jiné úkoly, jako je eliminace škod­livin a jedovatých látek z krve, již sotva mají sílu. Organismus se stává stále nemoc­něj­ší, slabší a náchylnější k nemocem.

Po „tsunami“ následuje inzulínový šok

Vaše hladina cukru v krvi nyní rychle (během půlhodinky!!) dosáhne vrcholné hodnoty 150 až 180 mg. Skutková podstata zvýšeného ob­sahu cukru v krvi je dobře známá jako akut­ní nebezpečí života, a tak slinivka břišní vy­lučuje na tento hektický povel jater a v upřím­ném rozčilení příliš mnoho inzulínu. In­zulínový šok je tu!

Dopravě brání usazeniny bílkovin

Pokud nyní kromě denaturované stravy jako chl­e­ba s marmeládou máte zálibu i pro maso, vajíčka a mléčné produkty, potom v průběhu času vzniknou usazeniny bílkovin, které se usazují všude na stěnách vašeho krevního řečiště. Tato zúžení drah působí nepříznivě jako překážky v dopravě. Ani inzulín ani jiné pu­tující látky nemohou projít obvyklou rych­lo­stí a na své místo působení se tudíž do­sta­nou až s náležitým zpožděním. Po celou do­bu, dokud se potřebný inzulín probojovává úzký­mi cestami, dostává slinivka břišní ne­pře­tržitě další a další žádosti, aby konečně po­slala ten inzulín. Proto se vylučuje inzulín do krevního řečiště tak dlouho, než konečně do­razí první konvoj inzulínu na místo a než za­čne s nakládáním a transportem molekul glu­kózy. Jakmile je první konvoj naložen a odtransportován, dotrmácí se další a další plně naložené „náklaďáky inzulínu“. Všechny na­bírají cukr a dopravují jej z krve do těles­ných buněk a do orgánů.

Hořčík a vápník – látky pro všechno – proti cukru žádná šance!

Dovnitř do buňky orgánů smí pouze ty látky, kte­ré se mohou „prokázat“. Tyto pasy jsou kon­trolovány dvěma minerálními látkami: hoř­číkem a vápníkem. Teprve když obě tyto lát­ky uznají „pas“ jako platný, smí vstoupit ten, který klepe na dveře buňky, v našem pří­pa­dě náklaďák s nákladem plným „pi­lin“ (inzulín naložený glukózou). Bez hořčíku by také těžko mohl být glykogen („slisované zá­sobní desky“) později proměněn zpět na glu­kózu („dřevěná příruční polínka“).

Vápník: bodyguard buněk

Vápník má u „dveří buňky“ ten hlavní úkol, aby odmítl vstup jedovatým a škodlivým lát­kám. Pokud je průběžná hladina vápníku v or­ganismu optimální, nemají zbytky pesti­ci­dů, těžké kovy ze zubních výplní nebo jedy ze životního prostředí ani tu nejmenší šanci se do buňky dostat.

Nekonečný úbytek vápníku díky cukru

Vápník se ale bohužel spotřebuje pro zcela jiné účely, takže na hlídání dveří mu už ne­zbu­de čas. Při přeměně glukózy na energii vzni­kají totiž v buňce kyseliny. Tyto by v nor­mál­ním případě měly být neutralizovány ur­či­tým enzymem, který obsahuje vitamín B1. Ale vitamín B1 je ve špatně živeném těle ne­do­statkovým zbožím a tak kyseliny vesele cir­kulují v těle a činí je „pořádně kyselým“. V tom případě musí molekuly vápníku chvátat na místo, aby na sebe navázaly všechny ty kyseliny, aby bylo možno je odstranit. K to­mu­ účelu musí být vápníkoví hlídači dveří od­veleni. Když jich není dostatek, musí být roz­pouštěny celé jednotky vápníku z kostí, zu­bů a ze stěn cév.

Příjem vápníku může být blokován již díky ta­ko­vým stavům, jako je pocit plnosti a plyna­to­sti v břiše, takže lidská těla živená průmyslovou výživou vykazují velký nedostatek to­ho­to minerálu. Organismus musí potom činit sebevražedná rozhodnutí jedno za druhým, aby mohl přežít alespoň tento okamžik. Ale pou­ze tehdy, pokud se brzy dostane tělu plno­­hodnotné výživy, zůstane člověk bez těžce do­léhajících následků. Jinak jej čeká to, co ex­pert na odkyselení Peter Jentschura na­zývá „civilizatózou“, tedy celá paleta tzv. civilizačních nemocí.

Cukrový náboj!

Jaké je pokračování koloběhu průmyslového cuk­ru? Inzulín vyprodukovaný v přebytku me­zitím zvládl práci, krev je očištěna od pře­by­tečného cukru, v orgánech a buňkách pla­ne divoký oheň sršící jiskrami. Člověk se v tu chví­li cítí silně nabitý (přeenergetizovaný). To je tzv. „cukrový náboj“. Ale ohně brzy uhas­nou a původní vysoká hladina cukru v krvi se rych­le řítí dolů, a ta dosáhne jen asi 1,5 hodiny po cukrové špičce rekordní hloubky asi 50 mg.

A poté „cukrové blues“

Pokud jste tedy posnídali kolem deváté ho­di­ny, vysvětluje to „díru o 11. hodině, nazýva­nou též ‚cukrové blues‘“. Tato nejnižší hod­no­ta se může udržet až 2 hodiny nebo i déle. Cí­títe se přitom zcela vyčerpaně a nejraději byste se na chvíli natáhli. Je tomu tak proto, že tak nízký obsah cukru v krvi není pro váš orga­nismus o nic méně alarmující nežli na­krát­ko dosažený vrchol cukru. Na základě akutního nedostatku energie musíte být nyní „uve­deni do klidu“. Tento nedostatek cukru se nazývá hypoglykémie.

Hypoglykémie je plně na vzestupu

S tímto syndromem v žádném případě nejste sami, naopak jste dokonce plně „v trendu“! Po­dle odhadu lékařů se jedná o aktuální ne­moc národa, jíž trpí permanentně nebo spo­ra­dic­ky každý druhý člověk (po dnech s nad­měr­nou spotřebou cukru nebo uhlohydrátů, např. o vánocích). Jelikož všechny orgány a pře­devším mozek jsou závislé na permanent­ním zásobování glukózou, vede již re­la­tiv­ně lehká hypoglykémie ke škodám na or­gá­nech a na tělesných buňkách, déle trvající ve­de až ke stupňujícím se poškozením moz­kové činnosti.

Akutní symptomy jsou velmi individuální: mož­né je pocení, tlukot srdce, pocity velkého hla­du a stavy úzkosti a strachu. Ale také noč­ní můry poukazují na noční hypoglykémii, např. po „dobrůtce“, kterou si dáme před spa­ním, aby se nám dobře usínalo. Poruchy vidění a řeči, nejistá chůze, duševní zma­te­nost a poruchy cítění jako podrážděnost, pe­si­mismus, agresivita nebo nevhodně se obje­vu­jící bláhovost zakončují tento seznam. V extrémních případech může nastat i ztráta vědomí, upadnutí do hypoglykemického komatu.

Začarovaný kruh

Nežli glukagon ze slinivky břišní stačí z „li­so­va­ných desek“ (glykogenu) v játrech opět vy­ro­bit lehce transportovatelná „dřevěná polín­ka“ (volně použitelnou glukózu), čímž dá k dis­pozici novou energii, trvá jak známo ješ­tě nějakou chvíli – vzpomínáte si na zúžení „do­pravních cest“? Tak jako předtím u in­zu­lí­nu, je nyní požadováno příliš mnoho gluka­go­nu, jehož následný nadbytek v krvi si opět bu­de vyžadovat inzulín.

Pokud by následovala strava bez izolovaných uhlo­hydrátů a bez cukru, bylo by tělo vše­obec­ně schopné nastolit opět rovnováhu. Po­kud si ale nyní – protože se po své snídani z chle­ba a marmelády na úsvitu dne nemů­že­te odebrat na několik hodin do závěsné ro­ho­že – při návalu hladu nebo únavy vezmete dal­ší denaturovaný zákusek, abyste svému tě­lu dopřáli novou „dávku cukru“, vystřelí va­še hodnota cukru zase do závratných výšin.

U mnoha lidí se hladina cukru v krvi mno­ho­krát za den tímto způsobem vybudí – a pra­vi­delně následujícímu poklesu energie ve for­mě příliš nízké hladiny cukru v krvi musí tělo če­lit na účet svého glykogenu uskladněného v játrech. Veškeré „lisované desky“ musí být roz­sekány na kousky. Také kofein v kávě ne­bo cigareta vybičují organismus a ten se tím do­stává do stavu neúnosného trvalého stresu, což na vás dříve či později zanechá své stopy.

Děti – milovníci sladkostí!

Obzvláště děti jsou postihovány nedostat­kem cukru v krvi. Ještě častěji než dospělí žijí pokud mož­no nejraději ze sladkostí, pokr­mů z těstovin, slad­kých nákypů, pudinků a po­dobně. Takové děti jsou buď duchem ne­pří­tomny a stále unavené, nebo jsou nervózní a přehnaně čilé (jinými slovy: hyper­aktivní!!). Mno­hé děti si stěžují na bolesti hlavy, nedefi­no­va­telné bolesti břicha a mnohé trpí sporadic­kými závratěmi či případy mdloby. Změ­na stra­vy se většinou v krátké době postará o pro­­mě­nu dítěte ve vyrovnaného jedince bez potíží.

Zpátky k vám: pokud vaše jídelní návyky ne­ne­chají vašemu tělu jinou možnost, tělo se brzy rozhodne podle svého založení a svého všeobecného stavu pro jeden z extrémů: buď bu­dete od té doby patřit k lidem chronicky postiženým hypoglykémií, budete se probou­zet s hodnotou cukru v krvi často menší než 30 mg, budete rozlámaní a nebudete lační po kon­verzaci – nebo budete patřit do rodiny hy­per­glykemiků, přičemž vaše hladina cukru v krvi v prvních hodinách po odpovídajícím jídle vzroste až na 240 mg, aby potom v prů­bě­hu příštích dvou hodin opět rychle poklesla na výchozí hodnotu asi 100 mg. Oba tyto sta­vy se od sebe, viděno zvenku, budou sotva odlišovat.

Tajemství zvýšené náchylnosti k „infekčním nemocem“

V obou případech rapidní pokles hladiny cukru v krvi extrémně oslabuje odolnost dotyč­ného člověka. V tomto stavu je člověk obzvláště náchylný k chorobám jako je na­chla­zení, bolesti v krku, chřipka, bronchitida, zápal plic – a dokonce i dětská obrna.

Nejlepší pojistka proti nemocem: Zabraňte hypoglykémii (nedostatku cukru v krvi)!!

Americký lékař dr. Benjamin Sandler vy­po­zo­ro­val, že v případě sklonu k hypoglykémii je tře­ba zabránit budoucímu klesání hladiny cuk­ru v krvi pod základní hodnotu – pak je člo­věk imunní vůči všem těmto nemocem a sta­vům!! (S výjimkou případů, kdy je člověk v hor­ké léčivé fázi po zotavení se z nějakého konfliktu – pozn. překl.)

Jinými slovy: základní obsah cukru v krvi (80 až 100 mg na 100 ml krve) chrání tělo jako ne­překonatelná bariéra proti nemocem. Ale ni­koli pouze nízká výška hladiny cukru v krvi má oslabující účinky, rozhodující je přede­vším délka tohoto stavu. Čím déle se udrží, tím náchylnější se člověk stává a tím těžší prů­běhy nemocí, které nás v této fázi „na­pad­nou“. (Viz GNM dr. Hamera, stresy z nevyrovnané hladiny cukru v krvi prohlubují naše biologické konflikty a naši disharmonii jako vnitřní příčinu nemocí – pozn. překl.)

Cesta do dětství

To, co způsobuje, že nemocnost dodatečně stou­pá, je tělesné přetěžování. Pokud už ne­jste dítě, vzpomeňte si na doby, kdy jste jím ješ­tě byli: stále na nohou, především v létě. Na kole, na kolečkových bruslích či na fot­ba­le. Jako posilnění na cestu jste měli sušenky, li­mo­nádu, občas žvýkačku nebo zmrzlinu.

Po divoké jízdě na kole přes drny a kameny do­razíte s přáteli ke koupališti a skočíte do vo­dy, abyste se ochladili (je asi tak 35 °C ve stínu). Řádíte a hulákáte, dokud nejste K. O. Ve stínu někdo opět vybalí pytlík plný tabulek čo­kolády, společně se nacpete a pijete k tomu limonádu. I přes okolní vedro vám najed­nou začne být zima a jen s námahou dorazíte do­mů. Něco jste si „uhnali“! Bolí vás hlava, v bři­še vám burácí a maminka zjistí teplotu. Co se stalo?

Všimni si: sport + cukr + chlad = nebezpečí v dohledu

Vaše velká tělesná aktivita spotřebovala všech­ny molekuly glukózy v krvi, které byly k dis­pozici. Žádné další „polínko“ nebylo v do­hledu. Obzvláště buňky svalů spotřebo­va­ly velké množství paliva. Všechny „li­so­va­né desky“ (zásoby glykogenu) ve vašich játrech musely být rozštípány na polínka (glu­­kó­zu) a musely být dány k dispozici právě sva­lům. Zvýšené pocení odplavilo mnoho va­šich spoře uložených zásob minerálních lá­tek. Svou žízeň jste utišili sladkými nápoji nebo zmrzlinou. Jeden inzulínový šok za druhým.

Nejen nadměrně namáhavá práce svalů, ale i přehnaný konzum cukru a uhlohydrátů krát­ce či dlouhodobě způsobuje pokles hladiny cukru v krvi pod základní hodnotu. Obé do­hro­mady plus dodatečné zatížení náhlým ochlazením – studená voda, studené nápoje, studená zmrzlina – nejenom že vedou právě tak k dramatickému poklesu hladiny cukru v kr­vi, nýbrž také k tomu, že člověk v tomto ne­bezpečném poklesu obzvláště dlouho setrvává.

To znamená, že rezervy jsou vyčerpány, játra uvolňují jen velmi nerady nejposlednější zá­soby pro dobu nouze a horečnatě pátrají po tu­ku, který by mohl být případně přeměněn na glukózu. Nedostatek minerálů jako váp­ní­ku, hořčíku, stopových prvků, stejně jako komple­xu vitamínů B způsobí, že v těle toho již málo probíhá bez zádrhelů a že sportovní ak­tivity, které by měly být chvályhodné, mohou mít ohrožující účinky. Hladina cukru v kr­vi se poté jen velmi pomalu dostává ze své dlouhé hypoglykemické epizody.

Pozvání jistých bytůstek...

V oslabeném a nechráněném organismu má do­statek času rozšířit se kdejaká nemoc. V předešlé dlouhé fázi hypoglykémie muselo mno­ho buněk orgánů velmi, velmi dlouho čekat, než se k nim dostala opět další dávka glukózy. Především pro mozek a nervové buň­ky byla tato doba nesnesitelně dlouhá! Některé nervové buňky téměř vyhladověly, a ve svém úsilí navázat kontakt s doplňko­vým krevním řečištěm, které by případně mohlo mít ještě glukózu, se zvětšily a roz­ší­ři­ly, nabobtnaly. Ale i kdyby to bylo korunováno úspěchem, sama jejich schopnost zužitkovat ulo­venou glukózu se zmenšila o 60 %, proto­že jejich vnější stěna se rozšířila do té míry, že se změnila její přirozená konzistence. Ner­vy jsou „na dně“, jsou nanejvýš vznětlivé a ná­chylné k nemocem. Náchylné také k nebezpečným chorobám a symptomům, které po­stihují centrálu nervového systému (mozek a míchu), jako např. různé stavy ochrnutí.

Neříkám, že vás nevyhnutelně musí postihnout něco takového, ale říkám, že jste náchylní k nemocem.

Tímto přeji všem čtenářům a čtenářkám hodně štěstí při odpírání si cukru (je-li to nutné) – je to ten první a nejdůležitější krok při znovunastolení tělesné pohody a mladist­vé energetické úrovně bytí. Nejde o to vzít vám radost, nýbrž o to, abyste v sobě objevili, že tím opravdová radost teprve začíná... 🙂

1. Krystalický cukr: Cukr, který se ve srov­ná­ní s přirozeným cukrem (např. z ovoce) ne­nachází ve své původní přirozené mole­ku­lové vazbě (spolu se stopovými prvky, mi­nerály…), z níž byl rozpuštěn, izolován, krys­talizován – nazývaný též rafinovaný, prů­myslový, konzumní cukr.
2. Izolované uhlohydráty: bílá mouka, cukr krys­tal, produkty ze škrobu. Uhlohydráty se izolují z přírodních produktů jako obilí, ře­pa cukrovka nebo kukuřice. Balastní lát­ky, vitamíny a minerály skončí jako odpad ne­bo jako potrava pro zvířata. Uhlo­hydrá­ty: chemická vazba, která obsahuje uhlík, vo­dík a kyslík.
3. Vymletá mouka: mouka, v níž chybí klí­ček, stejně jako vrchní slupka zrna. Na­zý­vá­me ji také bílou moukou. A je úplně jedno, jestli se jedná o mouku ze pšenice, žita či špaldy. Na označení typu (např. typ 405 ne­bo 1050) se dá poznat, jak světlá mouka je. Čím nižší je typizované číslo, tím méně minerá­lů, vitamínů a stopových prvků v ní je. Typ 405 je nejnižší číslo a označuje se jím ta nejsvětlejší mouka.
4. Mondamin: izolovaný škrob z kukuřice.
5. Serotonin: hormon, který se vytváří pře­váž­ně v mozku a který funguje jako látka, pře­nášející informace.
6. Gluteny: bílkovina z obilí, zvaná též lepek.
7. Hybrid: z řeckého „hybrida“. Výsledný kří­že­nec z křížení mezi dvěma různými rost­lin­nými nebo zvířecími druhy, sám většinou neplodný.
8. Resorpce (vstřebávání): Příjem výživných lá­­tek skrze – mj. – střevo. Z lat. „sorbere“: srkat, polykat. Sorpce: příjem rozpuště­ných látek nebo plynů. Resorbovat: vysát, strá­vit.
9. Glukóza (řecky glykys): hroznový cukr, tak­zvaný jednoduchý cukr, který spolu s fruk­tózou (ovocný cukr, též jednoduchý cukr) tvoří známý průmyslový či konzum­ní cukr. Jednoduchý cukr: cukr složený z jed­né molekuly cukru.
10. Glykogen: zásobní forma cukru v tě­le. Polysacharid tvořený molekulami glu­kózy. Je podobný škrobu, který tvoří zá­soby v rostlinách.
11. Glukagon: Látka, která ze zásob­ní­ho škrobu glykogenu vytváří opět jedno­du­chý hroznový cukr (řecky glykys – hroz. cukr, přípona „-gon“: „vytvořený z“. Pep­ti­dový hormon tvořený v Langerhanso­vých ostrůvcích ve slinivce břišní. Má opač­né účinky než inzulín.
12. Kůra nadledvinek: Obě asi 5 g těžké nad­ledvinky sedí na obou ledvinách jako če­pič­ky. V jejich kůře se tvoří různé hormo­ny, mj. kortizon.
    

Přeložily: J. Valentová a Namu