Souvislosti

Share

Jo Conrad: SOUVISLOSTI

Co není v pořádku v našem světě

Ve své druhé knize ukazuje autor další souvislosti mezi sdělovacími prostředky a politikou, mezi lékařstvím a tajnými lóžemi. Ale především jde o vlastní zodpovědnost a potenciál: nepropadat závislosti na cizích míněních, drogách, falešných bozích a evakuaci ufouny.

Přečtete si, stáhněte si: obálka, obsah, ukázka. PDF

Ukázka z kapitoly ZDRAVÍČKO

Představte si, že by na světě neexistovalo nekonečné utrpení chronických onemocnění jako rakovina, AIDS atd. Lidé by pozna­li příčiny těchto onemocnění a dokázali by je na základě uve­­de­ných poznatků úspěšně zdolat. Každodenně by neumíralo pár set lidí na rakovinu, přestože jsou dlouhou dobu ošetřováni dra­­hý­­mi farmaceutickými produkty. Poznali by, že většina chro­nic­­kých onemocnění má příčiny v duševně-duchovních konflik­tech, kte­ré lze vyřešit prací na sobě samém a s pomocí citlivého léči­­te­le.

Nuže, tento svět bychom už mohli dávno mít, přesto jsou ve­řej­ně pra­nýřováni, ba dokonce vězněni lékaři, kteří by skutečně do­ká­za­li pomoci. Veřejnost dostala od hromadných sdělovacích pro­­střed­ků nadiktováno mínění, které na tyto pionýry nové me­di­­cí­ny pohlíží jako na nebezpečné šílence, které je třeba vyřadit z pro­vozu.

To všechno není přitaženo za vlasy, nýbrž je to trpká realita. Řeč je o Dr. Ryke Geerd Hamerovi, jenž byl ve veškerých sdělo­va­cích prostředcích označován za nebezpečného blázna. Insce­na­ce médií byla perfektní. Všichni mohli vidět, jak malé děvčát­ko Olivia z Rakouska, jejíž rodiče odmítali chemoterapii, bylo s bři­chem nateklým od tumoru a s bolestmi zachráněno v po­sled­ní minutě školskou medicínou, jelikož rodičům bylo odňato pe­čovatelské právo a dítě bylo násilím podrobeno chemoterapii. To se přece nedá chápat, takoví ukrutní rodiče, kteří nechají dítě tak zbytečně trpět. Takoví zaslepení přívrženci nějakého šarlatá­na nesmějí pobíhat na svobodě!

Zatímco to tedy hromadné sdělovací prostředky prezentovaly tak, jako by chemoterapie zachránila malou Olivii v poslední vte­řině, dozvěděli se rodiče později, že toto ošetření téměř zna­me­nalo její konec. Olivia zemřela hodinu po první aplikaci che­mo­­te­rapie – a byla znovu přivedena k životu. Na rentgenových sním­cích v nemocničních spisech, které lékaři vydali až po dlou­hých jednáních, byly poznat zlomeniny žeber. Zřetelné znamení to­ho, že Olivia byla reanimována. Skutečně umírá každý desátý pacient po prvním nasazení chemoterapie!

Kdo ještě věří, že žijeme ve světě, v němž se odhalující žur­na­listé snaží vynést v takovém případě pravdu na světlo, mýlí se, neboť nebyly žádné novinové zprávy nebo televizní rozhovo­ry, v nichž by se Dr. Hamer nebo otec, Helmut Pilhar, dostali ne­cenzurovaně ke slovu. To, co by řekli, by ze dne na den zni­či­lo miliardový zisk farmaceutických koncernů a onkologů.

Dr. Hamer seděl víc než rok ve vězení v Kolíně. 19. ledna jsem se setkal s Oliviinými rodiči, kde jsme ho navštívili v JVA. Ně­kte­ré noviny halasně požadovaly, aby byl psychiatrizován. Ne­uvěřitelné: dožadovaly se metod, které se jinak používají v to­ta­litních režimech a banánových republikách pro politické od­půrce. 26. května byl neočekávaně propuštěn, poté co jeho advo­kát stáhl odvolání proti rozsudku. Chtělo se tím zabránit Hame­rovu psychiatrizování. Masová média o tom nepřinesla ani slovo.

Dr. Hamer poznal příčiny onemocnění rakovinou, dokáže zá­ko­ni­té procesy s jistotou vysvětlit na každém pacientovi a větši­ně pacientů, jejichž onemocnění ještě není v katastrofálním sta­vu, pomoci informací a poznáním duševně-duchovních procesů. To nemá nic společného se „zázračným uzdravováním“, už vůbec ne s přikládáním dlaní. Má to co do činění s přírodními zá­ko­ny, které při určitých konfliktních situacích nechávají v člo­vě­­ku probíhat biologické programy, které všeobecně rychle zase ne­­pozorovaně mizí. O dvojfázovosti veškerých onemocnění jsme už hovořili. Pro Dr. Hamera je to jeden z nejzásadnějších po­znatků. Má za to, že onemocnění se objevuje tehdy, když člo­věk už nedokáže duchovně zvládnout mocný konflikt, ten je pak od­váděn do těla, kde určité zvláštní přírodní programy pomáhají ho zpracovat.

Není to blázen, který by propadl utkvělé myšlence, nýbrž byl po dlouhé roky primářem bavorské rakovinové kliniky a viděl, jak pacienti umírají jako mouchy. Nechtělo se mu přijmout, že na­vzdory údajně nejlepšímu školnímu lékařství, které existuje, se jen mizivý počet propouští z nemocnice. Poté co zemřel i jeho syn a on sám dostal rakovinu, kterou bez úhony překonal díky rozpoznání a vyřešení konfliktu, který ji vyvolal, objevil spo­lečné znaky u ostatních rakovinových pacientů.

Mezitím knižně zveřejnil logické a kdykoliv ověřitelné po­znat­ky o průběhu příčin a léčení rakoviny. Lékařská fakulta v Tü­bin­genu ví, že přezkoušení těchto poznatků by znamenalo ko­nec veškeré onkologie a zdráhá se už 17 let dotknout se těchto po­znatků byť jen v rukavičkách.

Podle Dr. Hamera je tedy rakovina vyvolána prudkým kon­flik­tem, který pacienta očividně zastihne nepřipraveného a s nímž se jen tak beze všeho nevyrovná. Přitom vyvolávají různé kon­fliktní situace různá „onemocnění“. Jinými slovy, tumor v dě­loze má za příčinu jiný konflikt než karcinom prsu u žen nebo rakovina kostí. Spojeno je s tím místo v mozku, které zjev­ně stojí v korelaci k druhu rakoviny a obsahu konfliktu. Dr. Ha­mer dokázal tedy při pohledu na mozkový počítačový tomogram ří­ci pacientovi, co za rakovinu má, jaké vyvolávající konfliktní udá­losti je třeba hledat a také v jaké fázi rakovina je.

Neboť jelikož se jedná o biologický program, lze předvídat i prů­běh. Po určité době člověk přijde do konfliktně aktivní fáze, v níž se rakovina může projevovat i fyzickými symptomy, napří­klad ochablostí, pocením, ale i otokem nějakého orgánu, jak tomu bylo v případě malé Olivie Pilharové. Po této konfliktně aktiv­ní fázi, která člověku pomáhá odvést do fyzického těla kon­flikt, který sám nedokázal zpracovat, nastává zákonitě léčebná fáze. Někdy jsou symptomy tohoto procesu kritické a vyžadují zásah zkušeného lékaře, možná dokonce operaci, když oteklý orgán vyžaduje příliš mnoho místa. Takovou operaci by Dr. Hamer nezamítl ani u Olivie, jak mu bylo hromadnými sdě­lo­va­cí­mi prostředky předhazováno, aby se hloupým čtenářům novin a televizním čumilům ozřejmila celá ukrutnost tohoto šarlatána – není v tom slově téměř obsaženo slovo „satan“? – nechá­va­jí­cí­ho lidi zbytečně trpět.

Takové onemocnění rakovinou může kdykoliv probíhat i více či méně nepozorovaně. Člověk se může cítit pár dní špatně, ne­chat tělo zvládnout fáze zpracování konfliktu a nikdy si nevšim­nout, že měl někdy rakovinu. Dnes mají však lidé takový strach z ra­koviny, že při nejmenších symptomech hned běží k lékaři, ne­chají si rychle provést preventivní vyšetření, obvodní lékař je pak může poslat k onkologovi, který neví o biologicky probí­ha­jí­cích programech v těle, zato toho ví hodně o metastázích, které se v těle utvořily a které lze s hříšně drahými přístroji učinit vi­di­tel­nými. Onkolog je ve svém živlu, může metastáze doložit na zá­kladě působivých počítačových tomografií a poslat pacienta do „dobré“ rakovinové kliniky. Tam dostane celý náklad che­mic­kých jedů, které mají malým metastázím učinit přítrž.

Cytostatika jsou tak jedovatá, že se nemocničnímu personálu ra­dí, nosit pokud možno rukavice a ochranu dýchacích cest, při­čemž onu roušku lze z ohledu na pacienta, kterého nechceme bez­pod­mínečně zneklidňovat – jako by nebyl už dostatečně zne­klid­něn diagnózou rakoviny – i vypustit. To, že na dopro­vod­ných cedulkách u cytostatik stojí, že jakožto vedlejší účinek mo­hou vyvolat rakovinu, vědí jen nemnozí.

Před sto lety nebo tak nějak se pacientům dávala rtuť na potí­rá­ní zánětů. Takový byl tenkrát stav vědy. Dnes se používají sub­stance, které jsou mimochodem vyvinuty z bojových látek, aby se vyzrálo na ošklivé metastáze. To je dnešní stav školní me­di­cíny a málokdo ho zpochybňuje.

Při střízlivém pohledu udivuje, že tuto proceduru vůbec ně­kdo přežije. Skutečně to nepřežijí mnozí. Přesně vzato většina pa­cien­tů s rakovinou umírá během 7 let po chemoterapii. Dr. Ha­mer seděl ve vězení, protože pár jeho „pacientů“ zemřelo, ačko­liv to byli lidé, na kterých už školní medicína bez úspěchu vyzkou­šela veškeré terapie, a kteří si od něj nechali ještě bez­platně poradit. Každému onkologovi už s jistotou zemřelo mno­hem víc lidí než Dr. Hamerovi, ale to je prostě vědecky uznáno a kromě toho to přináší pěkný zisk. Nemocniční pojišťovny za­pla­tily za každého z těchto pacientů, kteří zalidňují rakovinové kli­ni­ky, pár set tisíc marek – není divu, že už nemají peníze, ne­boť farmaceutický průmysl si své malé jedovaté pilulky nechává zřej­mě vyvážit zlatem.

Každoročně zemře jen v Německu více než sto tisíc lidí na... co, na rakovinu? Nebo možná spíš na ošetřování jedovatými lát­ka­­mi, které vůbec nedokáží rozlišovat mezi „špatnými“ metastá­ze­mi a zdravými buňkami? Může něco takového uzdravovat? Nu­že, podle statistik existuje málo lidí, kteří chemoterapii pře­ži­jí. Ty­to statistiky se přirozeně zkrášlují a každý, kdo žije ještě tři ro­­ky po ošetření, se počítá mezi vyléčené. Kdyby se tento časo­vý prostor rozšířil, sotva by zůstali přeživší. Více než 90 % umí­rá během 7 let.

Bylo by snadné přezkoumat, jestli na poznatcích Dr. Hamera ně­co je, ale nezkoumají se, jelikož je zcela zřejmé, že by skon­co­valy s multimiliardovým obchodem s drahými jedy far­ma­ceu­tic­kých obrů a moderními přístroji onkologů.

Rodiče Olivie Pilharové nejsou zaslepení fanatici, kteří se necha­li nachytat ubohým šíleným krysařem, nýbrž zabývali se ra­ko­vinou pravděpodobně více než všichni ostatní rodiče dětí ne­mocných rakovinou. Helmut Pilhar dokonce vydal knihu: „Olivia – Tagebuch eines Schicksals“ („Olivia – deník jednoho osu­du“), a při četbě lze plakat nad ukrutností státních orgánů, kte­ré malou Olivii chtěly násilím podrobit chemoterapii, aby celé­mu světu veřejně ukázaly, že alternativní medicína způ­so­bu­je jen zbytečné utrpení.

Se slibem, že rodičům neodejmou právo k péči o dítě, když se s malou Olivií vrátí ze Španělska, kam s ní uprchli, nalákaly úřa­dy Pilharovy zpátky do Rakouska, kde jim pak právo k péči o dí­tě bylo přesto odňato, aby mohla být provedena nucená che­mo­terapie, aby se veřejnosti mohlo nahlásit, že školní medicína ko­nečně ubohé trpící děvčátko v poslední minutě zachrá­nila.

Nezachránila vůbec nic. Lékaři dali zřejmě dokonce mnohem mé­ně chemoterapie než by bylo obvyklé, jelikož nemohli ris­ko­vat, aby při této působivé divácké show svéprávnosti zbavený hlav­ní představitel zemřel.

Obrazy, které měly doložit Oliviiny bolesti, byly sdělovacím prostředky stále znovu rozšiřovány, aby rozdmychávaly emoce pro­ti bezcitným rodičům. Školní medicína může alespoň mírnit bo­lesti morfiem. Když však víme, jaké procesy se v mozku při one­mocnění rakovinou odehrávají, aby se konflikt zvládl, je jasné, že mozek ochromený morfiem nemůže léčebný proces zvlád­nout.

Někdy se ve sdělovacích prostředcích dozvíte o takzvaných spontánních uzdraveních. To, že to je vlastně biologická zákoni­tost pro­cesu rakoviny, se samozřejmě nechce uznat, protože lé­ka­ři a cytostatika by pak byli při rakovinovém onemocnění více­mé­ně přebyteční.

Někteří pacienti, kteří od lékaře slyšeli, že už jim zbývá jen pár týdnů života, si řekli, že raději stráví poslední dobu na slu­neč­ném ostrově ve společnosti opálených krásných lidí a s chlad­ným nápojem se zahnutým stéblem, a proti všemu očeká­vá­ní v předpovězené době nezemřeli. Mnohdy se mohli vrátit do své­ho normálního – nebo i změněného – života a dokonce dostat od lékařů potvrzení, že jsou bez metastází.

Pro školní medicínu to jsou výjimky, pro Dr. Hamera potvr­ze­ní jeho poznatků.

Školní medicína toho ví žalostně málo o tom, jak rakovina vzni­ká, jak se metastáze na nějaké místo dostanou, protože je ješ­tě nikdo neviděl tělem putovat. Nikdo nevysvětlí, proč u jedné rakoviny buňky bují, u rakoviny kostí jsou stravovány – tý­miž rakovinovými buňkami. Školní lékaři musejí připustit, jsou-li upřímní, že šance na přežití se u rakovinových pacientů za posledních 50 let nikterak nezvýšily. Dnes se ošetřuje moder­ně­ji a dráze s přesvědčením, že se koná to nejlepší, ale nepo­mo­hlo to ještě nikomu.

To, že lidé dříve dostávali mnohem méně rakovinu, může spo­čívat v tom, že tehdy nebylo ještě tolik zatížení ze strany život­ního prostředí, nebo i v tom, že lidé dokázali své konflikty lépe zpracovávat, nebo že rakovinu prožili, aniž by věděli, že pro­dělávají konfliktně aktivní fázi a fázi uzdravení, a možná muse­li zůstat pár dní v posteli, dostali horečku nebo něco jiného a pak se zase věnovali každodennímu zaměstnání, zatímco dnes běží člověk k lékaři, jakmile najde zbarvené místo na kůži nebo něco podezřelého, aby si u lékaře vyzvedl diagnózu rakoviny. To, že taková diagnóza sama o sobě může samozřejmě vyvolat kon­fliktní šok, totiž smrtelný strach, který je pravděpodobně zod­povědný za většinu sekundárních a terciárních rakovin, by už nemělo udivovat.

Některé konflikty lze řešit jen má-li člověk někoho, kdo ho při­jme jakožto člověka, naslouchá mu, zabývá se jím, namísto toho, aby byl v citově chladném světě přístrojové medicíny vsu­nut do jakési trouby jako vánoční husa a nechal si potvrdit své strachy, rozdmychávané sdělovacími prostředky.

Mnoho lidí prostě neví, jak velmi dokážou myšlenky působit na hmotný svět, že myšlenka „mám rakovinu a mnoho lidí na rako­vinu umírá“ se sama naplňuje. Když jsou nemocní, nevidí, že by to mohlo mít co do činění s nimi samotnými, nýbrž běží k léka­ři a předají mu zodpovědnost za své zdraví.

Přitom má všechno, co se nám v životě přihodí, co do činění s námi. Utrpení, které nás stihne náhodou, existuje jen v bezbož­ném světě chaosu, vzniklém velkým třeskem. V tomto životě však není kromě jednání člověka chaotického nic. Příroda je uspo­řádaná. A tak lze i u každé nemoci zjistit souvislost s živo­tem postiženého.

Někdy není snadné vědomě pohlédnout na vytěsněné, v šoku vznik­lé konflikty a zpracovat je. Kdyby lidé spolu zachá­zeli s res­pektem a láskou, nemusel by být nikdo nemoc­ný, res­pektive bylo by možno s důvěrou nechat proběhnout bio­lo­gic­­ky smyslu­pl­né procesy. Ale spolknout prášek je kaž­do­pád­ně jed­nodušší než se postavit vytěsněným problémům. Na počíta­čo­vý tomo­graf si lze sáhnout, za vyšetření zaplatit, to má hla­vu a patu. Vě­ci, probíhající jen v duchu, jsou mnohem obtíž­něji hmatatelné.

Většinu utrpení si však způsobujeme sami, a každá situace, před niž jsme postaveni, je tu k tomu, abychom se něco naučili. Kaž­dý může sám rozhodnout, zdali mu je nevyléčitelná nemoc rako­vina milejší než možnost pracovat na sobě a žít.

Share
Share
Share