Pan Tomáš Krystlík nás navždy opustil. Jeho dcera, paní Jana Krystlik-Einberger, napsala tato slova na rozloučenou:

Tomáš Krystlík navždy odešel v tichosti 30. 12. 2022, celý život se snažil prolomit utajování.

Neustále pátral po těžko zjistitelných faktech, skutečnostech, aby se přiblížil pravdě.

Pro některé bylo jeho celoživotní dílo trnem v oku, protože člověk je tvor zvykový a navíc se k některým hegemonickým diskurzům upínají také (vládnoucí) zájmy. Podle toho člověk nechce internalizovat odlišné pravdy do svého vidění světa.

Pro jiné však byl spasitelem, který konečně přinesl a položil pravdu na stůl a konkretizoval dlouho očekávané.

Svými výroky polarizoval, hnán neúnavnou vůlí k objasnění a ve službě nalézání pravdy zůstával neochvějný i tváří v tvář různým nepřátelstvím.

Svým způsobem spojoval extrémy, respektován i nenáviděn zároveň.

Bez ohledu na to, zda s ním člověk souhlasil, nebo ne, mohl s ním diskutovat donekonečna a nikdy nezůstal bez diskursivní inspirace.

Jeho znalosti, kritický, reformující a vždy vstřícný styl nám bude chybět a uchováme si ho v našich srdcích.

Nechť odpočívá v pokoji!

Jeho dcera Jana

 

Papírová kniha je beznadějně vyprodána, ale připravili jsme druhé, doplněné a rozšířené vydání v elektronické podobě. (Koupí knihy získáte zazipované soubory s knihou ve formátech .epub, .mobi a .pdf.)

---

Jak popsat stručně knihu, která je kompendiem skutečností, o nichž se v běžném líčení české historie nedozvíte?

O to se pokouší průvodní slovo vydavatele... (Do obsahu knihy můžete nahlédnout na našich stránkách ZDE)

Držíte v ruce knihu, která patří do každé české knihovny, do každé gramotné domácnosti.

Jak upozorňuje autor, není tato kniha dějepisem, ale přibližuje fakta obvykle zamlčovaná nebo překrucova­ná. Proto je toto dílo, výsledek dvaceti let práce, nepostradatelným zdrojem méně známých fakt pro každého, kdo se alespoň letmo zajímá o dě­jiny našeho národa a státu a chce si utvořit vlastní pohled.

Není ale pohled na dějiny jediný možný a tudíž závazný?

Není. Oficiální náhled na dějiny je podmiňován převládajícím politickým klimatem. Všichni známe z každodenního života, jak matoucí může být rozhodování mezi pravicí a levicí – postavíme-li se proti někomu, jsou strany naopak, než když stojíme za ním. A vlastní zrcadlový obraz přidává další variantu.

Jak vysvětluje Tomáš Krystlík, dějepisec podává výklad dějinných fakt a snaží se o jejich vysvětlení nejprav­děpodobnějším způ­sobem. Tím se občas blíží romanopisci, neboť ne všechna dějinná fakta jsou známa, a někdy je nutno zaplňovat bílá místa na mapě nejpravděpodobnějšími spojnicemi bez jistoty, zda ta či ona relativně nevýznamná událost byla nebo nebyla spouště­cí k nějaké závažnější.

Vlastní názor na dějiny si člověk může utvářet pouze na základě střetnutí s odlišnými interpretacemi – zamlčování nebo pře­krucování fakt slouží pouze k upevnění jednoznačně nepravdivých výkladů.

Činí si autor nárok na to, že jeho výklad je jediný správný? Nikoliv. Ale připadá mu nejpravděpodobnější. Na některých mís­tech připouštějí fak­ta různý výklad, a tam je pak autor čtenáři předkládá s výzvou: Vyberte si.

Školní dějepis zprostředkoval dojem, že celé naše dějiny jsou bojem utiskovaného českého národa o sebeurčení, kterému neustále někdo překážel; jednou křižáci, jindy Habsburkové, Hitler, krátce: obvykle Němec. Dodnes jsou občanská uskupení, která se pravidelně – a tu­díž zřejmě neúspěšně – snaží překonat „pobělohorské trauma“, do něhož projikují tuto dualitu. Nikdo z nich se zřejmě ani na okamžik nezamyslí nad tím, že vel­ká část popravených českých pánů neuměla česky.

Vezmete-li někomu řeč, vezmete mu i schopnost myšlení v oblastech, kam by řeč jinak vedla. A v českém jazyce nám chy­­bí velmi základní a zásadní slovo, které v němčině zní „böhmisch“. My je překládáme výrazem „český“, stejně jako slovo „tsche­chisch“. První z výrazů označuje příslušnost k zemím „českým“ (onen chybějící výraz), která nebere ohled na jazyk. To zna­mená, že do této množiny patří všichni, kteří tam žijí, bez ohledu na jejich mateřštinu. Druhé slovo, „český“, tentokrát schop­no překladu, označuje všechny, jejichž mateřštinou je čeština. Vlivem tohoto chybějícího výrazu nejsme myšlenkově schop­­ni uchopit skutečnost, že tzv. národnostní otázka po celá staletí nikoho nezajímala. V střetnutích proti sobě na obou stranách bojovali lidé, kteří hovořili stejnou směsicí jazyků jako jejich protějšky na druhé straně.

Rádi se na dějiny díváme černobíle. „My“ jsme ti dobří a „oni“ ti špatní. Zapomínáme přitom s oblibou, že „my“ i „oni“ jsme je­din­ci různých kvalit a charakterů. Že nakonec žádní „my“ ani „oni“ neexistují. Neboť duch, který oživuje „nás“ i „je“, je pouze jeden.

Ozřejmím neexistenci černobílých dělení příběhem z minulosti své širší rodiny:

Rodiče sestřenice a bratrance mé maminky byli za války popraveni střelou do týla za nepřímou spoluúčast na atentátu na Hey­dricha – přechovávali u sebe jednoho z atentátníků. Když se na to udáním jednoho mladého Čecha přišlo, byli zatčeni a po­pra­ve­ni. Děti, které tito rodiče zanechali, strávily pak zbytek války v dětském domově.

Mělo to ale dopadnout jinak: starší ze sourozenců, dívka, totiž dovršila právě věk, kdy dle platných předpisů již neměla být umístěna do dětského domova, ale do sběrného tábora s dospělými. Celou záležitost vybavovali dva pánové: jeden sudet­ský a jeden říšský Němec. Ten se ale navzdory platným předpisům a snahám svého sudetského kolegy o jejich dodržení přičinil na­ko­nec o to, že oba sourozenci byli umístěni do dětského domova spolu.

Nabádal dívku, aby se – jako nejstarší – o ostatní, mladší děti v dětském domově starala, aby jim předčítala, a během příš­tí doby se dokonce v dětském domově někdy zastavil, aby se přesvědčil, jak se dívce daří.

Doslovný citát z úst této dívky, které dnes již táhne na devadesátku: „Byl to říšský Němec, slušný člověk, a snažil se po­moci.“

Tento příběh bezpochyby objasňuje lichost dělení na „my“ a „oni“ – tedy na lidi s odlišnou mateřštinou. Mocenské a ideo­­­lo­gické systémy mohou být nelid­ské, snad dokonce musí, a vždy se najde dostatek psychopatů, duševně chorých by­to­stí, které jejich nelidskost podpoří a udržují. Bez ohledu na jazyk. Je to vlivem příležitosti. Ale stej­­ně tak budou mezi „nimi“ i „námi“ vždy jedinci, kteří mají duši a srdce na pravém místě, soucítí s jinými bytostmi, za­chra­ňu­jí životy a hojí zranění.

Ke kterému druhu patříme, nezávisí na mateřském jazyce.

Ke kterému druhu patříte?

Vyberte si.