2. 4. 2009
Levačka
Symptomy:
Bodavé bolesti v pažích a nohách, ale ne jako při revmatu kloubů, nýbrž takové, jaké jsou známy jako bolesti údů při chřipce. Zvyšující se slabost kvůli bolestivým stavům, na začátku křeče, částečně náběhy na ochrnutí, omezení citlivosti.
Diagnózy školské medicíny jako roztroušená skleróza, plotýnky a syndrom karpálního tunelu se s postupem nemoci staly neudržitelnými nebo mohly být díky odpovídajícím vyšetřením vyloučeny.
Události kolem konfliktu:
V roce 1998 zemřel můj otec. Upadl v koupelně. Na okamžité zavolání mé matky jsem jela do bytu svých rodičů. Zkoušela jsem otce přivést znovu k životu pomocí dýchání z úst do úst a srdeční masáží, oživovat jej, dokud na místo nedorazila lékařská služba první pomoci. Moje matka byla ráda, že jsem tam byla, a přenechala veškerou činnost na mně. Bohužel, lékař už jen konstatoval chvění srdeční komory a ani defibrilátor nedokázal mého otce přivést zpět.
Po smrti otce začaly bolesti, nejprve v obou rukou: byly jako polámané, malátné, svědily atd. Domnívala jsem se, že to je další případ plotýnek, tentokrát v krční oblasti (při prvním těhotenství jsem již měla jeden případ v bederní oblasti), vyšetření páteře (MRT) však ukázalo něco hrozného: sestra v nemocnici mi vysvětlila, že v mé míše v krční oblasti byl nalezen nádor, a že by se měly ještě udělat kontrastní snímky, u toho by ale musel být přítomen lékař a to bude trvat ještě asi 45 minut. Seděla jsem sama samotinká v čekárně kliniky a měla jsem hororové vize, jak „mé děti jsou ještě příliš malé na to, aby vyrůstaly bez matky!“ Před očima jsem měla obraz skomírání a smrti. Cítila jsem se strašně a především velmi osaměle.
Nové snímky objevily cystu, tzv. syringomyelii. Nic, co by ohrožovalo život, ale podle lékařů to byla pravděpodobná příčina mých symptomů paží a velmi častých bolestí hlavy.
Potíží s pažemi přibývalo, bolely mě lokty, na obou pažích jsem nosila dlahy na „syndrom karpálního tunelu“, v noci jsem měla křeče v nohou. Přidal se k tomu syndrom „neklidných nohou“. V noci jsem spala asi 2 hodiny, potom se mé bolesti staly tak nepříjemnými, že jsem musela vstát. Přes den jsem pracovala jako posedlá, při práci jsem bolesti mohla potlačit. Kancelář – děti – domácnost – čestná funkce v představenstvu 2 svazů – obecní porady – nic jsem nevynechala.
Byla jsem převedena na kliniku do Tübingenu. Neurologická vyšetření však nedošla k žádné diagnóze: neměla jsem ani boreliózu, ani RS, postupovalo se vylučovací metodou – konečná diagnóza: fibromyalgie.
Následovala terapie na potlačení bolesti a antidepresiva – zkoušeli různé medikamenty, jestli by nepomohly k ulehčení. Antidepresiva, antiepileptika a prostředky proti bolesti, všechny dohromady přinášely ulehčení jen krátkodobě.
V některých dnech bych se skutečně bez poměrně vysokých dávek tablet proti bolesti vůbec neobešla. Je to pocit, jako bych měla dostat chřipku – bolí všechny údy již při ranním vstávání. Obzvláště silně na mne působí změny počasí, též duševní nevyrovnanost skrze vypětí, zármutek a starosti se ihned plně projeví. Antidepresiva i přes protesty svého lékaře neberu – i když jsem byla několikrát v pokušení, vypnout tím své vědomí.
Obsah konfliktu:
Pan Dr. XY mi vysvětlil, že příčinou onemocnění je skutečnost, že se mi nepodařilo přivést mého otce k životu. Tedy nikoli jeho smrt, nýbrž mé selhání při pokusech udržet ho naživu je spouštěčem.
Ruce: konflikt ztráty sebeúcty ve smyslu „neschopnost udržet“, konflikt „vyklouzávání“, „navzdory všem snahám jsem nemohla život udržet.“
Nohy byly postiženy proto, že jsem nebyla „dost rychlá“, resp. že jsem „tam nebyla dostatečně včas“. Tedy motorická báze. Bolesti jsou bolestmi periostu (okostice). Jsem stále ve fázi aktivního konfliktu.
Řešení konfliktu:
Vyřešení konfliktu je pro mne těžko možné, nemohu to vrátit zpět a udělat to lépe, nemohu svého otce vrátit do života.
Dr. XY mínil, že by eventuelně mohlo být řešením, kdybych svého otce učinila „nesmrtelným“ – např. formou nadace nebo něčím podobným, čím bych ho povolala do života. Ovšem to není dost dobře možné, když byl pouhým „normálním občanem“. Mám totéž povolání jako můj otec – jsem architektka.
Kromě toho by snad bylo možné změnit můj postoj k celému konfliktu. Musela bych si to ovšem prosadit biologicky – z racionálního pohledu mi je jasné, že jsem nemohla za to, že můj otec nepřežil.
S pozdravy…
Poznámka:
Působivý osobní příběh.
Takhle rychle se můžou věci seběhnout a člověk utrpí konflikt a onemocní. Ochránit se před konfliktem člověk nemůže.
A jak je vidět, může se stát, že člověk sice pochopí, o jaký konflikt se jedná, ale nenachází řešení.
„Udělat otce nesmrtelným…“ – snad se to té paní podaří díky této zprávě o osobní zkušenosti?! Třeba její případ dosáhne proslulosti… přál bych jí to.
S přátelskými pozdravy
Ing. Helmut Pilhar
INFORMUJTE SE, DOKUD JSTE ZDRAVÍ
Přeložila Jitka Valentová a Namu