Ostruha na patě

Share

7. 12. 2009

Letos v dubnu se přihodilo toto: společně se svou matkou jsem stála na malém můstku, který se klenul nad naším zahradním rybníčkem. Při pozorování vody vzbudil mou pozornost rybářský háček, který pevně vězel nedaleko od nás v rybníkové fólii. Můj malý synek se zřejmě opět oddával své vášni; přitom se mu asi přihodila tato nehoda. Začala jsem lehce panikařit. V rybníkové fólii byla díra, rybník už netěsnil, voda mohla utéci… Zkusila jsem se tedy naklonit přes zábradlí můstku a klackem ulovit háček. Ale najednou jsem ztratila rovnováhu a můstek se začal naklánět dopředu, načež se ve zlomku vteřiny celý překlopil. Měla jsem štěstí a přistála jsem v rybníčku, který ale není moc hluboký. Moje matka stála blíže u břehu a spadla na tamní velké kameny a ještě navíc měla pravou nohu zaklíněnou pod přilehlým můstkem. Přispěchala jsem jí na pomoc a snažila se zvednout můstek zpátky, abych ji vyprostila. Ale to se nedalo tak lehce uskutečnit. Již si na to moc dobře nevzpomínám, vím jen to, co mi matka vyprávěla. Nemohla tou pravou nohou vůbec hýbat a hned tušila, že bude asi zlomená. A byla. To znamená, že příštích několik týdnů se matka musela pohybovat s pomocí berlí.

Přirozeně jsem si dělala výčitky, že jsem byla tak neopatrná. Řekla jsem si: jsem vinna!!!!! Až do července chodila matka s berlí. Ale teprve koncem září jsem dospěla k pochopení, uvědomila jsem si, že jsem pro tu věc již dost dlouho trpěla. Krátce poté jsem pocítila na spodní straně chodidla bodavé, skoro nesnesitelné bolesti v oblasti paty. Při ranním vstávání jsem mohla do koupelny pouze pokulhávat. Mojí útěchou bylo, že čím více jsem nohu zatěžovala, tím méně to bolelo.

Začala jsem nad tím hloubat a trochu bádat. Mohlo se u mě jednat pouze o něco jako je ostruha na patě. Přitom je postižena kost paty, (tedy nový mozek – mezoderm s nekrózou v konfliktně aktivní fázi). Musela to tedy být nějaká forma konfliktu se ztrátou sebeúcty. Ale jakým směrem pátrat? Začala jsem si tedy řadit fakta. Jsem levačka, je postižená pravá pata, tedy strana matka/dítě. S mým synem bylo vše v pořádku, nikoli ale s mou matkou! Přece ta zlomená noha, na níž jsem měla vinu! Jasně, to bylo vyřešením hádanky! Tak jednoduché a jasné! Nyní jsem si potřebovala jen spočítat, jak dlouho tento léčivý proces u mě potrvá. Stručně sečteno: DHS koncem dubna, konflikt trval do konce září (ačkoli matka byla fit již daleko dříve, já jsem si to však uvědomila až na konci září.). To tedy jsou 4 měsíce. Od té doby uplynuly již 2,5 měsíce. Nesmírné počáteční bolesti postupně ustávaly. Ale protože jsem chtěla kompletně vysledovat, jak to probíhá, ani ve snu by mě nenapadlo vzít si tabletu proti bolesti. Mé tělo se vyléčí samo, tak jak to matička Příroda již po tisíciletí praktikuje!!! Tablety proti bolesti většinou přeruší léčení, které by trvalo tím déle. Není ta příroda geniální???

Na tomto místě bych chtěla vyslovit velký dík dr. Hamerovi za jeho neomylnost, jeho odvahu a rozhodnost. Daroval nám ten největší dárek, jaký jen člověk může ostatním lidem dát. A zbavil nás i strachu. Z neprůhledného, zamotaného klubíčka se stává rovné vlákno, se začátkem a koncem, bez „možná a snad“. Život mojí rodiny se díky znalosti Germánské nové medicíny výrazně změnil.

Srdečný dík patří samozřejmě také Vám, pane Pilhare, za to, že nám svými semináři neustále přibližujete Germánskou novou medicínu a zrovna tak milé poděkování našemu dobrému příteli Bertovi, který se postaral o to, aby GNM u nás našla plodnou půdu. Svůj život si již se školskou medicínou neumíme ani představit.

Srdečně Vaše Sabina F.

* * *

Poznámka:

Člověk může utrpět konflikt i kvůli někomu jinému, např. když se člověk „cítí vinen“. V tomto případě utrpěla dcera ztrátu sebeúcty v místě kosti, kde se svalstvo dotýká přes šlachu paty a to kvůli matce, která kvůli tomu nemohla chodit.

Není to fascinující?

(Ostatně zrovna tak může i zvíře, např. pes, utrpět konflikt přes svého páníčka. A pak ať papež ještě tvrdí, že zvířata nemají duši!)

Velmi plastický, názorný příklad pro ostruhu na patě.

Velmi pěkně popisuje dcera své vyřešení konfliktu, které nastalo teprve tehdy, když „si to uvědomila“. Chodit mohla matka přece již mnohem dříve! Pěkný případ jako ukázka, že každý člověk má svoji vlastní realitu, do níž se terapeut musí umět vžít, vmyslit. A také to ukazuje, jak těžké je hodit ignorantům důkaz na stůl („Ano… ale! Jak to, a proč ne hned? – Ne, tomu nevěřím.“).

Ach, jak se mi líbí, když lidé začínají chápat!

Až se jednou GNM stane standardem, budou se ji děti učit v biologii. Jelikož neexistuje důležitější vědění nežli to, jak funguje naše tělo, v němž vězíme po celý život.

A pokud se našim dětem přihodí nějaký konflikt (což je samozřejmě možné vždy), budou mít při prvním symptomu svůj konflikt ještě čerstvě v paměti, protože ten se většinou stal před krátkou dobou. A tím poznají příčinu. A pozná-li se nebezpečí, je toto nebezpečí zažehnáno. Pak budou vědět, co dělat. Budou vědět, jak dlouho to potrvá. A také budou vědět, že to všechno není nic strašného.

Naše děti budou samy řídit své bytostně osobní záležitosti a ani terapeut ani žádný medikament se nebude stavět mezi ně a jejich zdraví.

Nikdo nemá právo vydělávat peníze na utrpení pacientů. A žádné pojišťovně, žádnému zaměstnavateli a žádnému úřadu do této bytostně osobní záležitosti nic není.

Pokud se toto vědění jednou stane všeobecným majetkem, budeme potřebovat jen velmi málo terapeutů a velmi málo klinik Germánské nové medicíny.

Lidé budou svobodní!

Přeložila Jitka Valentová a Namu

Share
Share
Share