jsou varovné signály
V Nové medicíně by bylo absurdní ptát se, zda psychická hnutí mohou vyvolat tělesné odezvy:
V Nové medicíně je psychický faktor stejně důležitý jako paralelně a synchronně se odehrávající průběh v mozku s právě tak synchronním fyzicko-organickým průběhem.
Tímto se NM zásadně liší ode všech dosavadních lékařských směrů, obzvláště od tzv. školní medicíny. Opírá se přitom o 5 biologických zákonů, které jsou dokazatelné na každém jednotlivém případě tzv. onemocnění u lidí a savců.
Všechny tyto nové možnosti poznání a léčení se odvíjejí od porozumění železného pravidla rakoviny (ERK) a tzv. DHS (Dirk Hamerův syndrom; šok, biolog. konflikt), které se mezitím staly pevnými lékařskými termíny.
Sotva si dokážeme představit, nakolik změní „železné pravidlo rakoviny“ naši celou medicínu. Bodem zvratu je ale DHS! Protože ve vteřině se rozhodne, kam pacient svůj šok – konflikt umístí. DHS je vyvolán těžkým, vysoce akutním, dramatickým a izolujícím šokem z konfliktního zážitku, který člověka vyvede z míry. Nečekaný způsob úderu má přitom větší význam než „psychologické hodnocení“ obsahu konfliktu.
Je to také vždy konfliktní zážitek, nikoli „rána osudu“ nebo událost, na níž by pacient nemohl nic změnit.
Psychologové vždy hledali psychologicky relevantní konflikt, latentní konflikty, které se dlouho budovaly a většinou měly pocházet z doby dětství či mládí. Stále nechtěli přijmout, že jde o konflikt z aktuální situace, která člověka překvapí v nevhodném okamžiku.
Proto měly všechny statistiky psychologický charakter, ať už smysluplný či nikoli, protože se nenaučily myslet „biologicky“. Stalo se to proto, jelikož psychosomatici příliš otrávili hlavní proud, místo aby se postavili na pevný základ biologie a výzkumu chování primátů a člověka. Do nekonečna se diskutovalo o potenciálu stresu nebo o výzkumu stresu, aniž by si povšimli, že stres je pouhým následkem DHS, symptomem aktivní konfliktní fáze.
Když už nás potká takový mocný šok – konflikt, DHS, který nás současně uvede do psychické izolace, v okamžiku DHS se nejenom konflikt sám engramuje (vtiskne), nýbrž v téže sekundě se vytvoří také „Hamerovo ložisko“ (HH), které je umístěno na určitém místě v mozku, odpovídajícím druhu konfliktu.
Pro každý specifický druh konfliktu, kterému říkáme biologický konflikt, je také příslušný určitý úsek našeho mozku a současně k němu přísluší také určitá oblast orgánů. V momentě DHS se zaznamenají u člověka i zvířete všechny okolnosti onoho DHS, ovšem bez toho, že by si toho byli vědomi. Tyto okolnosti jsou pak později spouštěčem příslušné alergie.
Jeden profesor alergologie to poté, co to pochopil, takto ležérně popsal: „Když utrpíš DHS s biologickým konfliktem z odloučení, a právě při loučení kolem běží kráva, získáš nakonec ‚alergii na krávy‘. Nebo když ses právě zakousl do pomeranče, získáš pak ‚alergii na pomeranče‘.“
Je to sice poněkud lidově řečeno, ale v principu to souhlasí. Pokud totiž později nastanou doprovodné okolnosti původního DHS, může se celý konflikt vrátit jako recidiva. Je to obraz toho, že z jedné takové vedlejší koleje se může najet na celou kolej.
Na tyto koleje jsme dříve v Nové medicíně pohlíželi jako na velmi zajímavé, nikoli nedůležité, ale ne jako na centrální případy. To se zásadně změnilo od doby, co jsme zpozorovali, jakou zásadní centrální funkci u DHS mají. Protože DHS má oproti jiným životním fázím nebo životním momentům jednu zcela zvláštní a zcela specifickou kvalitu: individuum si v okamžiku DHS pamatuje ty nejmenší podrobnosti – jako u snímku s bleskem – a též si pamatuje tóny nebo zvuky, pachy, pocity všeho druhu, chuťové vjemy; dá se říci, že individuum si tyto vjemy pamatuje prakticky celý život. Na tom vidíme, že jsou kvalitativně jiné povahy než ty, které zažíváme za obvyklých podmínek, neboť ty si více či méně nepamatujeme.
Dříve se první láska téměř vždy odehrávala v seně. Často při tomto prvním milostném aktu došlo ke komplikacím nebo k malým katastrofám. Pokud se tato katastrofa stala šokem – konfliktem (DHS = Dirk Hamerovým syndromem), potom většinou nastartovala vůně sena kolej vedoucí do komplexu konfliktu. Pokaždé, když dotyčný později ucítil vůni sena, aniž by na to sám myslel, došlo opět na „koleje“.
U recidiv, kterým říkáme alergie a které sami můžeme pomocí náplastí testovat, dostáváme ve fázi hojení pravidelně „sennou rýmu“. Tuto sennou rýmu (bez sena) by pacient přirozeně dostal ve fázi hojení i v případě, že by například se stejnou nebo jinou ženou utrpěl opět při intimním styku nějakou srovnatelnou katastrofu.
Zde se jedná o velmi dobrý a velmi pozorný systém varování organismu. Pokud individuum již dříve prodělalo DHS při stejné nebo podobné záležitosti, potom je organismus pozornější vůči takovému druhu biologického konfliktu. Negativně by se dalo říci: „Pacient opět upadl do stejného dramatu.“ Pozitivně můžeme říci: „Pacient dává dobrý pozor, reaguje ihned na základě zvláštního programu.“
Alergie způsobem, jakým jsme si ji dříve představovali, neexistuje. Všechny alergie, které lze dokázat našimi testy, mají vždy souvislost s předešlým DHS.
Proto bychom měli dojít k novému pochopení tzv. alergie.
Alergie jsou varovné signály našeho organismu, asi ve smyslu: „Pozor, při jedné takové situaci se přihodil DHS, buď opatrný, aby tě to znovu nezastihlo nepřipraveného!“ Obzvláště pro zvířata jsou tyto „alergie“ z pohledu Nové medicíny nanejvýš důležité varovné signály v boji o přežití.
Měli bychom si v tom udělat jasno – naši předkové žili stejně jako zvířata ve volné přírodě, neměli zamykatelný dům, postel, plnou ledničku a telefon, nýbrž ve dne v noci museli být neustále na pozoru před nejrůznějšími nepřáteli, lupiči atd. A pokud zvíře utrpělo DHS, protože přeslechlo varovné volání ptáků, a pouze díky štěstí a s posledními silami uniklo spárům leoparda, stanou se ze všech těchto doprovodných kolejí DHS pomocné varovné signály: „Pozor, tenkrát také ptáci vyráželi taková varovná volání … a krátce nato tu byl leopard!“
My lidé máme tendenci varovné signály a instinktivní chování vytěsňovat. To je špatné. Biologicky viděno, jistě existují možnosti, jak organismus obelstít, jako např. pomocí tzv. desenzibilizace (znecitlivění, pozn. překl). Přitom se organismu uměle signalizuje, že dřívější nebezpečí už neexistuje. Zásadně se ale desenzibilizace zkušebně prováděla beze smyslu a znalosti původního konfliktu, často také fungovala symptomaticky, pak to bylo ovšem nesmyslné z hlediska biologie. Protože většina symptomů, kterým říkáme „alergie“, jako je exém kůže, alergická rýma a podobně, jsou už většinou hojivé fáze po krátkodobé recidivě konfliktu.
Na těchto případech je vidět, jak je důležité vrátit se vždy k DHS, abychom si přesně uvědomili, zpřítomnili tu situaci, která tenkrát během jedné sekundy vedla k DHS.
Zcela v protikladu k tomu stojí tradiční tzv. moderní medicína, která se dívá na nemoci jako na zlé nepřátele, namířené proti člověku, podobně jako se dívá na bakterie, viry, blechy, vši aj.
Rakovina je podle školní medicíny zdivočelá buňka, která se bezhlavě množí a zkouší zničit organismus, nejdříve tím, že zničí imunitní systém, poté celý organismus „sežere“. Biologicky je to vražedný příběh beze smyslu a porozumění.
Když už je náš mozek počítačovým centrem v našem organismu, potom je tu také na všechno, co se v těle děje. Nedávalo by smysl představovat si, že by se některé procesy v těle mohly dít mimo náš „počítač“.
Vlastně je zvláštní, že ještě nikdo nepřišel na myšlenku, že by náš mozek, jako počítač našeho těla, mohl být příslušný i pro všechny tzv. „nemoci“.
Celá medicína se musí od základu změnit!
Přeložila Jitka Valentová a Namu