Štěstí leukémie

Podle Nové medicíny dr. Hamera leukémie není nemoc, nýbrž fáze léčení, následující po onemocnění morku v kostech, který je odpovědný za tvorbu krve (chudokrevnost). V zásadě existují 2 možnosti poškození kostí: za prvé všeobecné toxické poškození nebo např. poškození  radioaktivním ozářením (Černobyl). Léčivou reakci morku kostí jsme si zvykli nazývat leukémií: při ní kostní morek produkuje mnoho nezralých buněk, jak červených, tak bílých krvinek, tedy nezralé erytrocyty a nezralé leukocyty. Ty nejméně zralé leukocyty nazýváme leukoblasty.

Ve školské medicíně se zakořenilo šílenství, že tyto blasty jsou zhoubné, jelikož je jich produkováno velké množství. Tyto blasty ale v žádném případě zhoubné nejsou a nikdo nikdy nepozoroval, že by se mohly dělit, naopak, po několika dnech jsou opět vyřazeny (odbourány v játrech), jsou to tedy jakési chybné výrobky, něco jako „pondělní auto“, které se opět stáhne z provozu, aniž by způsobilo nějaké škody. Dříve existoval ještě mylný názor, že tyto blasty, které jsou větší než erytrocyty, by mohly ucpat krevní řečiště. To je ale také mylný názor, protože v leukemické léčivé vagotonní fázi jsou cévy a žíly rozšířeny v průměru na troj- až čtyřnásobný průřez, takže v tomto ohledu vůbec žádné nebezpečí vzniknout nemůže. V histopatologii ani nikdy nebylo takovéto ucpání kvůli blastům pod mikroskopem pozorováno.

Také názor, že by se v leukemické fázi vyskytovalo příliš málo normálních leukocytů, nesouhlasí: neboť je jedno, kolik máme nezralých normálních leukocytů nebo blastů,  pacient má stále 5-10 000 normálních leukocytů, což je i v případě zředění dokonce daleko více než dost.

Podle rozsahu toxického nebo radioaktivního poškození může po nějakém čase počet leukocytů stoupnout až přes milion, v léčivé fázi se však počet leukocytů zreguluje sám od sebe. Tento druh toxického nebo radioaktivního poškození se v přírodě nevyskytuje, ale neliší se v krevním obraze od toho, které probereme následovně, a které vzniká skrze biologický konflikt ztráty sebeúcty.

Také zde je leukemická fáze fází léčení. Poškození  nastalo v předcházející fázi aktivního konfliktu. Tato fáze, kdy konflikt aktivně působí, je zároveň rakovinová. V této konflikt-aktivní fázi se tvoří osteolýzy, tedy díry v kostní tkáni vlivem ubývání kostních buněk. Tělo v této fázi vyrábí stále méně červených a bílých krvinek. Tento stav nazýváme anémií (chudokrevností).

Anémie, rakovina kostí a konfliktně-aktivní fáze biologického konfliktu ztráty sebeúcty jsou tedy zpravidla jedno a totéž.

V mozku nacházíme v této konfliktně-aktivní fázi vždy na příslušném místě bílé kůry velkého mozku konfiguraci soustředných kruhů. Část těchto konfliktů ztráty sebeúcty, které jsou možná těmi nejčastějšími konflikty u člověka i zvířete, nemohou být v reálu vyřešeny. Individuum umírá na anémii a ztrátu kostních buněk.

Pokud konflikt trval dlouho a nakonec se přece vyřeší, vyznačuje se pak následující leukemická fáze velmi vysokým počtem leukocytů. Léčivý otok v mozku je potom odpovídajícím způsobem velký a může způsobit komplikace (nebezpečí mozkového komatu), pokud se na to nedává pozor, jako téměř vždy ve školské medicíně, a pokud se nezasáhne pomocí medikamentů.

Symptomy leukémie jsou jako u všech rakovinových fází typické: Pacient je malátný a unavený, často má horečku, mívá chuť k jídlu a má v první fázi léčení množstevní úbytek erytrocytů a leukocytů, vlivem rozšíření cév (typické pro vagotonní fázi léčení) a zředěnou krev díky krevnímu séru. Současně mívá pacient často silné bolesti díky roztažení okostice na tom místě, kde pod okosticí vznikly díry v kostech, které se nyní začínají rekalcifikovat.

V této fázi unavenosti a bolestí nám Matka Příroda zamýšlí sdělit cosi smysluplného: individuum, člověk nebo zvíře, by měli pokud možno tiše odpočívat, jelikož díky nadzvednuté okostici (skrze otok v kosti) nemá kost v této fázi žádnou stabilitu. Okostice má mimo jiné funkci „stahující punčochy“ a poskytuje kosti v normálním případě přídavnou stabilitu a oporu.

Proto v této fázi: pozor na zlomeniny kosti, zvláště u dospělých a zejména u osteolýzy (odvápnění) stehenního krčku!

U malých dětí se odvápnění kostí děje většinou celkově, protože ony trpívají celkovou ztrátu sebeúcty („Máma mě už nemá ráda, stará se teď jen o bratříčka.“) Proto u malých dětí většinou nehrozí nebezpečí zlomeniny kosti.

Školská medicína se u svých pacientů nestará ani o jejich mozek, ani o psychiku (dětský profesor Niethammer: „Děti, zvláště kojenci, nemají přece ještě žádné konflikty.“) Vycházejí z klamné představy, že musí uměle normalizovat zvýšený počet leukocytů, a sice ihned, přestože tak Matka Příroda stejně činí, ale teprve tehdy, když jsou díry v kostech opět rekalcifikovány, to znamená vyléčeny. Samozřejmě s tím musí jít ruku v ruce vyléčení psychiky a stejně tak mozku.

Pokud doktoři školské medicíny najdou jednou díry v kostech, které jsou právě v této léčivé leukemické fázi, potom mluví o osteosarkomu. Každé leukemické fázi léčení prakticky odpovídá menší nebo větší osteosarkom, nebo dokonce několik osteosarkomů. Naštěstí pro pacienta nebývají většinou diagnostikovány.

Různé druhy leukémie jsou:

Myeloická, lymfatická a monocytická leukémie. Dříve byly od sebe přísně rozlišovány.

Od té doby, co ale víme, že se často střídají v jedné léčivé fázi, neklade se na jejich rozlišování takový důraz jako dříve.

Za nejlehčí formu se dříve považovala tzv. chronická nebo stařecká leukémie a lymfatická leukémie u malých dětí. Na obě leukémie se většinou nepohlíželo jako na pravou leukémii.To byly dvě malé jiskřičky pravdy uprostřed jednoho velkého omylu.

Je tragické, že dnes je diagnostikováno 30-40 krát více případů leukémie nežli dříve (ačkoli ve skutečnosti by jí bylo ještě mnohem více). V podstatě každý hexenšus je jedna malá leukémie.

Dříve by žádného dětského lékaře nenapadlo provádět punkci kostní dřeně u lymfatické dětské leukémie. Dříve provedli kontrolu po 3 měsících a ještě jednou ji zkontrolovali po dalších 3 měsících a zkonstatovali, že opět zmizela.

Akutní a chronická  leukémie se liší tím, jestli i průběh konfliktu je jednorázový, nebo se několikrát opakuje.

Pokud známe všechny tyto souvislosti, potom není vlastně nutné, aby kdokoli, a tím méně dítě, zemřelo na leukémii. Mluvíme o „štěstí leukémie“, i když pacient má dočasně bolesti a je malátný a unavený.

Jak chemoterapie, tak morfium proti bolestem kostí jsou naprostým šílenstvím a odporují všemu, co Matka Příroda vymyslela jako smysluplné symptomy.

Hloupost současné školské medicíny tkví v tom, že ta poškozená kostní dřeň, která se právě zotavuje, je chemoterapií dodatečně a často definitivně tak strašně poškozena, že už se vůbec nemůže uzdravit.

Korunou šílenství je tzv. transplantace kostní dřeně, při níž se pacientovi nejdříve plně zničí kostní dřeň pomocí chemoterapie a ozařování. Potom se buňky kostní dřeně cizího dárce (případně také vlastní dřeň z tzv. fáze plné remise) vstříknou do krevního řečiště v naději, že tyto buňky vzejdou v dřívější, nyní zničené kostní dřeni, asi jako ředkvičky v půdě.

Žádný badatel ještě nikdy nemohl konstatovat, že by radioaktivně označené buňky kostní dřeně skutečně z krve doputovaly do kostní dřeně a že by tam přirostly. Naopak, cizí buňky jsou rychle odbourávány a brzy nejsou zjistitelné.

Přežívá pouze mizivý zlomek pacientů, u nichž ozařování kostní dřeně nebylo z nějakého důvodu plně provedeno, takže se mohla regenerovat vlastní kostní dřeň.

Pokud jste pochopili celý dosah, potom vám je jasné, proč se žádný profesor neodvážil vystoupit proti dr. Hamerovi, a sotva nějaký profesor by tento nesmysl prováděl na svých  příbuzných.

Originální tón školské medicíny, prof. Winkler z Centra leukémie v Muensteru:

„Již po 4 týdnech chemoterapie jsme pod mikroskopem neobjevili žádné rakovinové buňky. Nicméně budeme muset ještě dalších pět měsíců praktikovat teror poslepu,“ říká onkolog Winkler. Toto intenzivní ošetřování je zakončeno 18-měsíční fází braní tablet. (Spiegel, 47/1991, str. 336)

Pomozte ukončit toto šílenství!

© Dr. med. Ryke Geerd Hamer

Přeložila Jitka Valentová a Namu