Odkaz – objev železného pravidla rakoviny
Objev železného pravidla rakoviny začal úmrtím mého syna Dirka (smrtelně postřeleného princem Savojským, obchodníkem se zbraněmi 18. 8. 1978 – pozn. překl.)
Onemocněl jsem tehdy rakovinou varlat, přesněji řečeno vmezeřeným terato-karcinomem.
Tenkrát jsem dokonce trval proti radě profesorů z Tübingenu na tom, že zduřelé varle musí být operováno, protože jsem měl nejasný dojem, že díky smrti mého syna se u mě, jenž jsem předtím nikdy nebyl vážněji nemocný, cosi vyvolalo na tělesné úrovni.
Předsevzal jsem si, že jakmile se mi naskytne příležitost, vyzkoumám, jestli všichni pacienti, kteří onemocněli rakovinou, předtím neutrpěli nějaký podobný strašný šok jako já.
Když se dnes ohlížím nazpět, musím konstatovat, že jsem byl díky smrti mého syna Dirka vyzbrojen ještě jiným způsobem.
Ještě nikdy jsem ve svém životě neutrpěl revírní konflikt, tím spíše pak nějakou konstelaci (tj. více konfliktů najednou, pozn. překl.). Proto jsem nebyl ani mánický ani depresivní, vždy jsem se ovládal, byl jsem suverénní a měl jsem, jak moji rodiče vždy říkali, „železné nervy“. Díky tomu jsem dokázal obtížné situace stočit ve svůj prospěch často ještě v poslední minutě. Přitom jsem dovedl díky svému postoji udávat pokaždé takové tempo, že mi nikdo nestačil. A po odvedené práci se nikdo nedovedl tak plně uvolnit jako já (a přitom mít všech pět pohromadě).
Všude, kde jsem byl, byl jsem „vůdce smečky“. Ačkoliv byla cysta ve varleti odoperována, program organismu probíhal dále a organismus produkoval s jedním varletem mnohem více testosteronu než dříve se dvěma (což je biologický smysl rakoviny varlete – pozn. překl.). Moje žena mi řekla: „Už předtím jsi byl dost mužný, ale nyní jsi mnohem mužnější a suverénnější.“ To jsem také nutně potřeboval, abych ustál desetiletí trvající vražedný boj za Germánskou novou medicínu.
Příležitost, abych mohl přijít na kloub své domněnce o psychické příčině vzniku rakoviny, jsem dostal v roce 1981 jako interní vrchní lékař bavorské onkologické kliniky, připojené k mnichovské univerzitní klinice v Grosshadernu.
Když jsem tam začínal pracovat, smáli se: „Ten tam patří, už si hledá místečko, kde by zemřel.“
Z pietních důvodů mě tam ponechali (půl roku) v klidu.
Nikdo nic netušil.
Díky intenzivní práci v bavorské klinice stoupala má jistota, že každé rakovinové onemocnění začíná těžkým psychickým konfliktním šokujícím zážitkem.
Nemělo by se však zamlčet, že k dokonalému pochopení systému vzniku rakoviny a dokonce vzniku i každé tzv. nemoci, bylo zapotřebí pomoci zvenčí.
Nebojím se proto po pravdě vylíčit, co se přihodilo dále, i když mnoha lidem to může připadat „nevědecké“.
ŽELEZNÉ PRAVIDLO RAKOVINY je odkazem mého mrtvého syna DIRKA. Svou smrtí dal nejen podnět k nalezení těchto souvislostí, ale dokonce – jak věřím - po své smrti do tohoto objevu zasáhl ještě mnohem více, než bychom se doposud případně domnívali.
Stalo se to tak: když jsem měl v září 1981 poprvé za to, že jsem objevil systém vzniku rakoviny, totiž Dirk-Hamerův syndrom, roztřásla se mi, jak se říká, kolena. Tento objev se mi zdál natolik mocný, že jsem tomu sám sotva mohl uvěřit.
V noci jsem měl sen: můj syn DIRK, o němž se mi často zdávalo a s nímž jsem se ve snu radíval, se mi zjevil ve snu, usmíval se svým dobromyslným úsměvem, tak jak to často dělával, a řekl: „Geerde, to co jsi objevil, je správné, zcela správné. Můžu ti to říct, protože nyní vím víc než ty. Vyvolá to v lékařství revoluci. Můžeš to na mou zodpovědnost zveřejnit. Ale musíš bádat dále, ještě jsi neobjevil všechno, dvě důležité věci ti ještě chybí.“ Probudil jsem se a dobře jsem si pamatoval každé slovo našeho rozhovoru. Nyní jsem byl klidný a od té doby jsem byl skálopevně přesvědčen o tom, že „DIRK-HAMERŮV SYNDROM“ souhlasí.
Až do té doby jsem vyšetřil 170 pacientů.
Zavolal jsem panu Oldenburgovi z Bavorské televize, který už jednou natočil krátkou reportáž o mém vynálezu, Hamerovu skalpelu, v květnu 1978 na chirurgickém kongresu v Mnichově. Přišel do Oberaudorfu a natočil krátký film, který se v Bavorsku vysílal 4. 10. 1981. Současně se tento záznam vysílal i v italské televizi RAI v jedné reportáži.
Když jsem ale oznámil, že jsem objevil nový systém vzniku, lokalizace a průběhu rakoviny – mechanismus vzniku jsem pojmenoval DIRK-HAMERŮV SYNDROM, protože tento mechanismus vzniku rakoviny jsem pozoroval poprvé sám na sobě po smrti mého syna – tu se moji protivníci vyděsili.
Jako první přišel ke mně primář kliniky a řekl, že jsem si tento systém vymyslel jen proto, abych dokázal, že princ Savojský má vinu i na mém rakovinovém onemocnění, jak mu to vysvětlil „jeden pán z Mnichova“. Kromě toho telefonoval dvě hodiny s Mildred Scheelovou (prezidentkou Německé společnosti pomoci při rakovině) a s prof. Krokowskim (Kassel) a ještě s mnichovskými profesory. A ti všichni mu prý naléhavě radili, aby mě co nejrychleji z kliniky vyhodil kvůli „znejišťování pacientů“.
Později jsem dokonce ani nesměl chodit do kantýny pro lékaře, protože jeden z primářů v diskusi se mnou musel před asistenty připustit, že kdyby to, co jsem řekl, přece jen souhlasilo, potom by vše, co se doposud dělalo, bylo špatně. Dostal jsem oficiální zákaz vstupu do kantýny kvůli „znejišťování primáře Merkela“.
Nejprve jsem se jako v opojení pustil do vyšetřování dalších případů. Věděl jsem přesně, že mi to klinika brzy „zatrhne“, protože mé výsledky odporovaly školské medicíně.
Proto jsem nyní nejen neustále cílevědomě zkoumal další případy, nýbrž procházel jsem znovu i případy staré, které jsem měl zapsané v tabulce, a učinil jsem mocné zjištění: vždy měla např.
- rakovina děložního krčku nějaký zcela určitý obsah konfliktního zážitku, totiž sexuální.
- rakovina prsu oproti tomu obsahovala vždy obecně lidský konflikt, většinou mezi matkou a dítětem.
- rakovina vaječníku měla genitálně-anální obsah nebo konfliktní zážitek ze ztráty atd.
Tyto poznatky mi na jedné straně připadaly příliš logické a rozumné na to, abych jim mohl věřit, protože nebyly jen v rozporu se školskou medicínou, nýbrž stavěly celou medicínu na hlavu, protože to neznamenalo nic jiného, než že psyché určuje, kde rakovina vznikne!
Tu se mi opět „podlomila kolena“. Připadalo mi, že to je na mě moc. Následující noc jsem opět snil a ve snu mluvil se synem. DIRK mě pochválil a řekl: „U sta hromů, Geerde, rychle jsi to objevil, to jsi udělal moc dobře.“ Pak se opět usmál svým nezapomenutelným úsměvem a řekl: „Teď už ti chybí jen jedna věc, potom jsi nalezl všechno. Nesmíš ještě přestat. Musíš bádat dále, pak to také určitě objevíš.“ Vzbudil jsem se a jedním rázem jsem byl přesvědčen o správnosti svých výsledků.
Nyní jsem dále horečně bádal nad tím, co můj Dirk asi mohl mínit tím posledním. Každý další případ jsem přezkoumal na mně známá kritéria a zjistil jsem, že ve všech případech přesně souhlasí. Dirk měl tedy pravdu.
Nezkoumal jsem zevrubně pouze starší případy, u kterých jsem – u každého z nich – vyhotovil protokoly, nýbrž také zvláště „spící karcinomy“, jakož i nové případy.
Tajemství souvislostí rakovinového dění – a jak uvidíme dále, asi i celého lékařství – jsem poznal už v létě roku 1981 a spočívalo v porozumění „spícím karcinomům“. Tehdy jsem řekl svým kolegům: „Až přijdeme na to, proč spí, objevili jsme tajemství rakoviny.“ Kolegové si ťukali na čelo a považovali mě za snílka. Nechápali, proč Hamer bádá na všech odděleních kliniky a hledá „spící karcinomy“ a to, co asi mají společného. Byl to závod s časem.
Věděl jsem přesně, že mě bezprostředně čeká zákaz, že už brzy nebudu smět vyšetřovat vůbec žádné pacienty.
Na své poslední víkendové službě jsem proto bádal takřka ve dne v noci. Ale tu mi náhle svitlo ohromující poznání: v případech, kdy pacienti přežili, byl konflikt vždy vyřešen; na druhé straně u případů, kde konflikt vyřešen nebyl, pacienti zemřeli, nebo jejich průběh byl progresivní, postupně se šířil. Už jsem si zvykl považovat za správné leccos, co kolegové, s nimiž jsem o tom zkoušel mluvit, jednoduše označovali za nesmysl a také o tom nechtěli nic bližšího vědět. Ale tento poznatek byl na mě moc, ne o tři čísla, ale o deset.
Byl jsem úplně hotový a doslova se mi „třásla kolena“.
V tomto stavu jsem se příští noc vůbec nemohl dočkat, až budu moci svému učiteli DIRKOVI předložit své „školní úlohy“. Opět jsem snil o svém Dirkovi, právě tak zřetelně jako posledně. Tentokrát byl přímo rozpustilý obdivem, usmíval se uznale a řekl: „To bych si nikdy nepomyslel, že na to tak rychle přijdeš. Ano, je to správně. Nyní máš všechno. Nic ti už nechybí. Přesně tak se to děje. Nyní to všechno můžeš na mou zodpovědnost zveřejnit, slibuju ti, že to není žádná blamáž, protože to je pravda!“ Když jsem se příští ráno vzbudil a sen viděl zřetelně před sebou, byly moje poslední pochybnosti jako odváty.
Mému Dirkovi jsem vždy mohl věřit a nyní, když byl mrtvý, tím víc. Celé řadě lidí jsem hned tenkrát vyprávěl o svých snech a také později, a řekl jsem, že v zásadě považuji za objevitele ŹELEZNÉHO PRAVIDLA RAKOVINY svého syna DIRKA. Neboť je možné, že již pár jiných lidí přede mnou dospělo myšlenkově k 1. stupni, ale neodvážili se k dalším krokům. Kdo ví, jestli bych se odvážil jít dále, kdyby mi Dirk ve snu nedal jistotu, že to, na co jsem přišel, je správné.
Proto se také nezdráhám pravdivě líčit, co se přihodilo. Pravdu nemůže snížit ani tzv. „vědeckost“, ani zásluha nějakého člověka. Mému DIRKOVI náleží sláva, že nejen že svou smrtí podnítil poznatky o souvislostech rakoviny, nýbrž vyvolával a zprostředkoval mi je i po své smrti. Proto považuji poznatky o souvislostech rakoviny za odkaz mého syna DIRKA. A tak to také zůstane!
Z knihy „Jeden proti všem“ Ryka Geerda Hamera přeložila Jitka Valentová