PLÁNDEMICKÝ ROZCESTNÍK

Každý kon zakotvený v  nevědomosti (považované za „vědění“) se obrací proti životu.

Někteří hovoří o „zlu“, ale Stvoření není bojištěm „dobra“ a „zla“. Stvoření je dílem lásky... a nevědomosti. Láska tryská, rozlévá se, otevírá, oživuje a poznává; nevědomost podobna hovniválu lpí na myšlenkových výtrusech a snaží se div Stvoření vtěsnat do představitelného.

Proto je možno ničit život a páchat „zlo“ s  nejlepšími úmysly. Psychopat, který chce vyhubit část lidstva, se může považovat za lidumila. Lékař vstřikuje dětem do žil jedy s čistým svědomím. Rodiče nechají vstříknout svému dítěti jedy pro jeho „dobro“, vedeni láskou, bez úmyslu škodit.

Představa („zlo“) nemá sílu a substanci. Substanci si „půjčuje“ od skutečnosti, sílu od života, který v představu uvěřil. Čertu se musíš podvolit, jinak je bezmocný. Nabízí lákadla: bezpečí, jistotu, bohatství, moc, věčné mládí...

Uvažování v morálních kategoriích „dobra“ a „zla“ je scestné. My jsme pak totiž vždy dobří a „oni“ zlí. Moc „zla“ však pouze odráží míru naší spoluúčasti.

Opředení sítí představ, jimž jsme propůjčili moc, zakoušíme jako osobní bezmoc a nemoc.

Jsme vždy přesně tam, kam patříme, a máme vždy k dispozici přesně to, co potřebujeme. To, čemu dáváme lásku, sílí, ostatní slábne. Vědomá bytost dává vždy lásku: tomu, čemu věnuje pozornost.

Z toho žije diktát nevědomosti.

Hranice „dobra“ a „zla“ – neboli nevědomosti a lásky – není „venku“, ale uvnitř. Filosof kdysi pochopil, že nic neví, a tím se otevřel poznání podstatného. My jsme přivykli bombardování nepodstatným a podstatné přestali vnímat.

Změna je na dosah: rozlišovat mezi podstatným a nepodstatným, mezi věděním a domněnkou. A to je jednoduché, byť ne snadné.

Články, ke kterým vede tento rozcestník, vám nezprostředkují „poznání pravdy“, ale mohou pomoci rozpoznat domněnku vydávající se za vědění jakožto domněnku.